4.B. Ohradní 1997

  aneb ze vzpomínek jedné studentky

 

---

I. část     Úvod

II. část     Jak to všechno začalo

III. část   O profesorech, zde hlavně o Felcmanové-Novákové
 
IV. část     PPP aneb p. prof. Prokšan

V. část Kučerová, Krejčová & comp.
 
VI. část   Jaruška, Gábinka, Mojmír…

VII. část     BIŽU… to jest: Mojža a Toběrná
 
VIII. část   „Šemík kluše!“ aneb Grabačová a „Káca“
 
IX. část     Ještě jednou TV, NJ, Smetanová, Hučín…
 
X. část     „Ovce“ Škvorová, Sedloň…
 
XI. část     Pavel Maňas a jeho „výtvarka“
 
XII. část     Schlegelová, Kdyně, Třeštíková
 
XIII. část   Hřebík a náš „druhák“
 
XIV. část >    Knotek a opisování
 
XV. část     Schlegelová, absence, Kučerová, služba na tabuli
 
XVI. část     Exkurze do Motola
 
XVII. část     Výlety „neškolní“
 
XVIII. část     „Základka“, výzdoba třídy aj.
 
XIX. část     Zvýšená nehodovost
 
XX. část     „Mikulášská“
 
XXI. část     „Christmas party“, vše kolem plesu
 
XXII. část     Maturitní „strategie“, razítkování, „poslední zvonění“

XXIII. část     Maturita a maturitní večírek
 
XXIV. část     Pár slov závěrem

I. část: Úvod

 

  Snad ani nemám právo začínat s těmito řádky, psát o nás – o „béčku“ – o jedné z tříd, která byla, počínaje 1. zářím 1993, stvořena na gymnáziu Ohradní v Praze 4. Jenže, kdykoliv se podívám na obal naší KRONIKY , kterou mám shodou (pro mě dosud zcela nepochopitelných) okolností pečlivě uloženou ve své knihovničce, nemohu nevzpomenout na tu hořkosladkou či sladkohořkou dobu našich středoškolských studií.

 Jak se kronika dostala ke mně? Sama jsem to moc nechápala, když mi ji Ruda, alias Hugo, po maturitním večírku svěřil, ale jsem na to patřičně hrdá. Kronika, která je dílem řady nadšenců od „nás“, však bohužel (či bohudíky aspoň za to) zahrnuje pouze poslední rok našeho společného soužití. Počíná se dnem 10. září 1996, ze kterého je první – Hugův – zápis.

 Toto dílko, vzhledem ke své intimitě, je psáno místy mírně řečeno „ne-vybranými“ slovy a nešetří ironií na účet profesorů. „Schola ludus“=nikoliv „škola hrou,“ ale, jak to trefně „přeložil“ spisovatel Žák: ŠKOLA JE MAČ… Těmto výrokům se není tedy co divit, dokazují onen věčný souboj studenta a profesora.

 Musím přiznat, že já jsem se na sepisování kroniky moc nepodílela, za celou dobu existence této „životopisné“ knihy – „studie“ naší třídy, jsem ji měla ve svých rukou všehovšudy třikrát čtyřikrát. Současné její dlouhodobé „vlastnictví“ mne za to rozhodně odškodňuje.

 Ačkoliv to nechápu, děkuji Hugovi i vám ostatním za důvěru ve mě vloženou. Nyní se pokusím na dalších řádcích přispět jakousi vlastní podobou vnímání událostí, co se v béčku odehrály v průběhu všech čtyř let. Je to už všechno dávno, nevzpomenu si rozhodně ani na zlomek událostí, ale na něco přece…

 Žádám nyní všechny, kdo zabloudí na tyto stránky, aby mi případně zaslali svůj názor na mé vzpomínky, moc by mě potěšily i další, byť jen torzovité vzpomínky, hlavně na události prvních tří let, které bych třeba, po dohodě s vámi tady uveřejnila. Dále, víte-li o někom z naší třídy, že má své vlastní webové stránky, ráda bych se o tom dozvěděla. Díky.   Migguella alias Půlnoční dítě.

Návrat na začátek.

 

II. část: Jak to všechno začalo

 Vlastně bych jen chtěla napsat pár řádků svých vzpomínek na naše společná studentská léta. Počítám s tím, že vy jste je vnímali jinak, možná si i pamatujete na něco docela jiného než já, ale tak už to bývá. Přesto si myslím, že tyto řádky nebudou jen prázdným mlácením slámy a za přečtení všem „zúčastněným“ jistě stát budou. Ale zanechme už beztak dlouhých úvodů a vraťme se o pár let zpátky…

  JAK TO VŠECHNO ZAČALO?

Pokud si dobře vzpomínám, začalo to na přijímačkách. „Potili jsme krev“ (ačkoliv, jak kteří – já však určitě) nad příkládky z matiky a záludnostmi otázek češtinských – a každý z nás buď tak nějak předpokládal, nebo doufal, že se na „ten gympl prostě dostane!“ Mé osobní zkušenosti s přijímačkami byly dokonce dvouleté, poprvé to ve druhém kole moc nevyšlo, a tak…zkrátka jsem byla „pro úspěšnost“ ještě rok pozdržena na základce… Tentokráte to však vyšlo!

 Definitivně jsem zaklapla „Bělouna“ a alespoň na čas zahodila všechny větné rozbory a „živočichopisy“ literátů za hlavu. Byly prázdniny! Každý jsme se na jejich počátku rozloučil se svou základkou, zamáčkl kradmou i želví slzičku na posledním zvonění a jal se užívat prázdnin. To jsme ještě netušili, co máme do budoucna očekávat – sladká nevědomosti!!

 Mohli jsme jen odhadovat, kolik asi tak lidí se dostalo, kolik vypadlo a, a to asi hlavně, že my jsme se ocitli nad tou magickou „čarou“, posouvající nás jistým směrem do budoucnosti. Dokážu si představit, že každý to bral jinak, někdo v tom viděl osudové štěstí, jiný vzal touto školou za vděk, když mu to jinde nevyšlo… Ale už jsme se „skvěli“ na seznamu, zatím pravda jen neznámá jména (a vlastně i neznámé tváře, ačkoliv si mnohý z nás mohl první den ve škole říci: „Tak támhletoho kluka, či tamtu holku jsem viděl na přijímačkách…“) Někdo určitě potkával na gymnaziálních chodbách spolužáky ze ZŠ.

 Ostatně zatím se rozhodovalo stále ještě „o nás – bez nás“, a sice o tom, zda ten dotyčný bude chodit příští čtyři roky do „áčka“ nebo do „béčka“. Do „áčka“ směřovalo především hodně „franštinářů“, v „béčku“ existovala pouze kombinace dvou jazyků: němčiny a angličtiny. No a konečně do „céčka“ nikdo z nás jít ani teoreticky nemohl, protože to byla třída zaměření humanitního, kdežto my jsme skládali zkoušky na „větev přírodovědnou“. Kromě těchto tří tříd existovala ještě jedna, již zde třetím rokem pobývající, tuším, že době našeho nástupu to byla tudíž kvarta sedmiletého gymnázia. Tito všichni odcházeli pak zároveň s námi, tedy na přelomu jara a léta L.P. 1997 .

 Naše skutečné poznávání však bylo započato skoro až o třetinu roku později, než jsme si poprvé letmo přečetli svá jména na osudném seznamu. Stalo se tak 1. září 1993. Pokud mi dovolíte ryze soukromou odbočku, moc dobře si na tento první den ve škole vzpomínám. Když jsem – ne bez nervozity – vystupovala po schodech do druhého patra, kde jsme – pouze dočasně ovšem – byli usídleni (bylo to v učebně chemie a asi po týdnu jsme se již stěhovali na horní konec ulice, do prostor pronajatých na tamní základní škole), potkala jsem na schodech Markétu Smrčkovou, hledající tutéž místnost. Slovo dalo slovo a v prváku jsme seděly společně, v prostřední řadě docela vzadu.

 Nemohu nevzpomenout také na své „seznámení“ s osobou naší třídní profesorky – „Jarušky“ Schlegelové, která se od počátku rozplývala nad mými (mylně předpokládanými) hlubšími znalostmi němčiny, když se těšila, jak si spolu se mnou a s obdobně „postiženým“ Tomášem Absolonem pěkně „pošprechtí“ (oba jsme totiž shodně – jako jediní ve třídě – vládli pouze jediným jazykem, a to němčinou…, ostatní vládli buď angličtinou, nebo oběma jazyky zároveň).

 Vzhledem k tomu, že mí drazí rodičové po mně chtěli tehdy jakási potvrzení – a samozřejmě, čím dřív – tím líp, byla jsem hned první den zaskočena také přístupem naší „milené“ paní hospodářky, za níž mne tehdy Jaruška (tehdy s námi na gympl rovněž nově nastupující) poslala. Když jsem nevěnovala patřičnou pozornost cedulce na dveřích oznamující povolení vstupu pouze profesorům a vešla dovnitř, byla jsem záhy zaskočena neočekávaným výpadem, útočícím na mé čtecí schopnosti. A kdo že mě to vůbec posílá… Donutila mě tím k hlubokému zamyšlení. „Do prkýnka,“ no jo, jenže, jak „vona“ se ta naše třídní jenom jmenuje?… „Paní, paní uči…ehm… profesorka Š–Šlagová…,“ nebo tak nějak jsem jí zkomolila tehdy jméno. „Aha, myslíš asi Schlegelovou, co?“ „Jo jo, vlastně tu…“ A s úlevou, po obdržení jakýchsi formulářů, jsem odkvačila pryč.

 Tak takhle jem já vnímala svůj vstup na půdu gymnázia. Nemohu mluvit za vás ostatní, ale já toho všeho, po těchto prvních zkušenostech, měla „tak akorát“. Je fakticky škoda, že jsme si kroniku nepořídili alespoň tak od půli prváku, či někdy tehdy, to by bylo asi dnes nač vzpomínat!

 Matně si však vzpomínám alespoň na to, že jsme tehdy měli na žádost Jarušky sepsat na papír naše první pocity z nové školy a pár vět o škole minulé – prostě o nás… Třídní nám tehdy říkala, že budeme jednou koukat, co jsme to tam všechno napsali! Moc by mne tudíž zajímalo: zdalipak to naše třídní ještě někde má? Ráda bych si to totiž jednou zase přečetla.

 Po týdnu stráveném v učebně chemie v budově domovského gymnázia jsme byli na celý jeden rok přesunuti do budovy stojící o pěkných pár desítek metrů dál (či spíše výš), na druhý konec téže ulice, do budovy základní školy, kde jsme poctivě „odkroutili“ první rok.

 Někdy v té době se rozdělovaly ony populární třídní funkce a já se tehdy dobrovolně přihlásila (ač to dnes již zhola nechápu) do úřadu nástěnkářky. Vlastně to bylo i moje štěstí, protože jsem tak unikla titulu „stravovacího referenta“, kterým byl tehdy nakonec ověnčen – aspoň myslím – Martin Hezl, ale po krátké době byl vystřídán tuším že nejprve Sandrou Vychodilovou a ta pak Petrem Polenou… (Schlegelová mě tímto titulem chtěla „odměnit“ za mou úspěšnou počáteční anabázi za hospodářkou, naštěstí si včas uvědomila, že já již svůj úřad mám, a tak to holt „schytal“ někdo jiný.)

 Díky své funkci nástěnkářky (přiděleny mi ku pomoci byly Zuzka Vlčková a Katka Velčická ) si dodnes pamatuji, co bylo na nástěnkách vyvěšeno. Na té napravo od tabule byla různá zvířátka a mezi nimi taková ta komiksová „bublina“, na níž bylo napsáno krasopisně: „Zdraví Vás Vaše třídní profesorka J. Schlegelová, 1. 9. 1993“ – a kytička… (dodávám, že corpus delicti je dosud v mých rukou). Na nástěnce, která visela na zdi za našimi zády, bylo přišpendleno několik papírů, na nichž jsme se mohli dočíst, odkdy dokdy trvá jaká vyučovací hodina, byl tu seznam učitelů i nás, studentů… Ještě dnes se mi vybavuje, že mezi nimi nebylo kupříkladu jméno Lucky Tomanové, která přišla o maličko později, místo ní k nám měla přijít jakási Tůmová, což mne zaujalo, protože to bychom ve třídě měli zástupce tohoto ne zas až tak zcela běžného příjmení vlastně tři: ji, Rudu (Huga) a Františka (Ference) . Leč Tůmová nepřišla… Možná si však zařádil pouze „tiskařský“ šotek, podle něhož k nám měla chodit i jakási Klára Stahová, z níž se vyklubala moje pozdější kamarádka Zuzka Stanová…

 První dny mě naprosto zaráželo to úžasně vzorné ticho, které vládlo při hodinách (netrvalo ale zase tak dlouho a všechno se změnilo, že ?) Asi to bylo dáno mou zkušeností po absolvování výuky v devítce, kde bylo prostředí více než „volné“, takže mi to ticho tady přišlo tolik neslýchané!

Návrat na začátek.

III. část: O profesorech, zde hlavně o Felcmanové-Novákové

  A jak jsme na tom byli s našimi pány profesory? (Pardón – a profesorkami?)

 Na matiku jsme měli v prváku Vlastu Felcmanovou. Vzpomínám na ni celkem v dobrém, snad proto, že to mi matika ještě nedělala větších než obvyklých obtíží. Už ve druháku ji vystřídal Prokšan , kterého jsme předtím měli zase na fyziku, kde po něm po čase tento post převzala pro změnu Martina Kučerová .

 My holky jsme „Felcmanku“ měly ještě toho času na tělák, kluky pak proháněl pověstný Brych. Jeho osobnost jsem, zřejmě spíše „naštěstí“, měla možnost poznat jen výjimečně – při suplování. Stačilo mi to však bohatě k tomu, abych pochopila, proč si kluci doslova lavinovitě začali po pár týdnech shánět všelijaké omluvenky od doktorů, nejlépe pak osvobození z výchovy tělesné vůbec. Brych se svým: „Stupňuj!“ vstoupil asi do gymnaziálních dějin – a také na naše maturitní trička.

 V souvislosti s Felcmanovou (dnes už ovšem paní Novákovou, neb si vzala někdejšího němčináře, dnes zástupce ředitele Nováka a dlužno dodat, že na plese v lednu 2001 byla spatřena „samodruhá“, jak by řekl klasik) si vzpomínám alespoň na pár věcí. Zejména na její zajímavé výklady. Jednou nám velice plasticky vyprávěla o jednom svém profesorovi z „vejšky“, který jim názorně definoval nekonečno. Vzal prý ukazovátko a běžel s ním z jednoho konce přednáškového sálu na druhý a volal: „Nekonečno je táámhle!“ a pak to vzal kalupem i na druhou stranu: „A táámhle!“ Dlužno dodat, že si s ním v názornosti Felcmanová rozhodně nezadala.

 Jindy zase při výkladu pojetí trojrozměrného prostoru za pomoci třídnice a pravítka (a ovšem ve své úžasné minisukni) vylezla pro názornost na lavici, za což sklidila bouřlivý potlesk…(samozřejmě že především od pánské části osazenstva).

 Drobnou vzpomínku věnuji v souvislosti s její osobou snad ještě „rozlučkovému dopoledni“ ( jednalo se o rozlučku s ní a s výchovou „schrán tělesných nám týrající“) v jedné hotelové restauraci dole v Nuslích. Zaplatila nám dvě flašky šampaňského, jimiž jsme svlažily svá hrdla na její i na naši počest. (Trošku okrajově podotýkám, že v hotýlku nás tehdy považovali za úspěšné házenkářské družstvo, z čeho tak usoudili, to fakt dodneška nechápu…)

 S tělocvikem úzce souvisí i lyžařský zájezd, který se konal v prváku, tuším, že kolem pololetí. Bohužel jsem na něm nebyla, takže kdyby někdo z vás, kdo sem nahlédne, měl nějakou vzpomínku, která mu v souvislosti s touto akcí utkvěla v hlavičce, prosím, nechť mi ji sdělí… Ráda získám co nejvíce informací (to se přirozeně týká všeho gymnaziálního dění!!!)

 

Návrat na začátek.

IV. část: PPP aneb p. prof. Prokšan

 Raději tedy přejdu k dalšímu předmětu a k dalšímu vyučujícímu. Pan profesor Prokšan… PPP… a jeho FYZIKA v prváku mi (mluvím vskutku jen za sebe) rozhodně dali zabrat. Od druháku jsme ho pak získali na MATIKU místo „Felcmanky“ a Prokšan byl zase vystřídán v oblasti fyzikální Martinou Kučerovou, jak už jsem, tuším, psala. Á propos – Prokšan – křestním jménem Zbyněk… Psát o něm by bylo asi nad mé možnosti, protože jestli někdo ve mně zanechal nějaký pocit ze setkání s učitelskou osobností, pak to byl on. Historek s ním spojených kolovalo po třídě vskutku nepřeberné množství. Žel paměť mě v tomto směru dosti zrazuje. Ale snad přece jen na několik jeho slabůstek bych si vzpomněla.

 Rád nám vyprávěl své zážitky z oblasti vojenského letectva, vzpomínám si, že k jeho oblíbeným operám patřila jistě Smetanova Prodaná nevěsta, z níž byl schopen ocitovat rozsáhlé party jednotlivých postav. Neustále a neúnavně nám předkládal různé historky, komentáře (třeba ty k reklamám byly občas docela trefné, viz.: „nejčokoládovější čokoláda…“), neušlo mu nic zajímavého z veřejného dění, oč se s námi také vždy podělil.

 Pravda, vtipům, které nám vyprávěl, se smál hlavně on sám – a pak až my ostatní (občas nás spíš upřímněji pobavilo to, jak se rád právě se svými vtipy prezentoval…) Nu což, výsledek byl týž: dostavil se očekávaný smích!!

 Neustále jsme něco počítali, teorii po nás moc nechtěl… Výhoda? Nevýhoda? Jak pro koho… Zpočátku jsme mu „čárkovali“ jeho oblíbené slovo: kolikrát tedy řekne slovo: „problém“. A dopočítávali jsme se zpravidla celkem úctyhodných cifer! Možná, že si to dosud někdo i pamatuje, či to má kdesi napsáno.

 Nechci se moc rozepisovat, beztak bych spoustu věcí opomenula. Vzpomínám si snad jen ještě na dobu, kdy jsme se připravovali na maturitní ples. Vedle Schlegelové a kluků jsme se totiž měly v „kolečku“ tanečně znemožnit i my, holky. Prokšan nám totiž tehdy dělal zástupce třídního, ale nikdy na zkoušku tance nepřišel, nač jsem asi nejvíce doplatila já osobně. „Kolečko“ se mi stalo osudným, vyšla na mě řada hned po Katce Velčické, jenže v momentě, kdy jsme se měli dát do tance, zjistila jsem, že mě chce Prokšan točit na druhou stranu než jsem byla zvyklá a očekávala, a tak z toho vzniknul docela pěkný kolaps. Ještě štěstí, že mě tehdy z bryndy vytáhla Bóďa a zachránila mě před společenským faux pas. Takto si toho snad moc lidí ani nevšimlo. Bóďo, ještě jednou – upřímný dík!

 

Návrat na začátek.

V. část: Kučerová, Krejčová & Comp.

 Od druháku jsme měli na fyziku profesorku Kučerovou. Školou o ní šel jeden hlas: „Kdypak se asi dá dohromady s profesorem Jirešem ?“ (Zprávy z „poslední doby“, cca. února 2001, tvrdí, že se nyní nastěhovali do společného bytu, kde ovšem dosud žijí, jak se říká: „na psí knížku“. No ovšem je to jistý pokrok, to musíte uznat! Na plese byli spatřeni, an se vedli za ruku. Zač byli častováni komentářem, že „Kučerové se zapalují lejtka,“ jehož autor se v těchto slovech, doufám, pozná. Svatba se však zdá být zřejmě stále ještě v nedohlednu, ačkoliv – kdo ví?)

 O hodinách této kantorky jsme se zaujetím sledovali zejména bohatou škálu jejích gest, jimiž poutala rozhodně víc pozornosti, než svým výkladem. Ve čtvrťáku, zřejmě i díky částečné rezignaci (teď však nevím, zda nad námi, či nad sebou) a částečně proto, že asi s výkladem zaostávala daleko za svými představami (a ty spočívaly podle všeho v tom, kterak nás co nejvíce „strhat“) – nás skoro každé tři týdny zavalila takovými dobrými dvaceti třiceti stranami papírů, a tak výklad „stíhala“ v rekordních časech (Jireš se jistě nestačil divit a bledl závistí). – – A my se každé tři týdny mohli těšit na exkluzívní písemku z „probraného“ učiva.

 Kapitolou samou o sobě je profesorka Jarmila Krejčová, která na školu nastupovala v září 1993 společně s námi. I z mého pohledu studentky oboru ČJ-D to bylo dvěma slovy „peklo a ráj“ (to druhé asi právě jen kvůli oboru, jenž studuji). Krejčová na nás kladla řadu nároků, ale díky tomu jsem se toho i docela dost naučila. Osobní jednání s ní však už bylo zpravidla o něčem jiném. Nebylo snadno se jí něčím zavděčit. Co si pamatuji, tak na zkoušení u ní hodně doplácela Sandra Vychodilová, která, ať řekla co řekla, Krejčové do noty prostě „nekápla“.

  Za mnohé ostatně mluví i ona „aféra“ kolem maturitní písemky, která by mohla nést krycí název : „Bohumil Hrabal“. Pár lidí od nás se jí šlo tehdy zeptat, zda se snad jedno z témat této písemky nebude vztahovat k onomu autorovi (byla to vcelku logická úvaha, protože krátce předtím ukončil Hrabal svůj život pádem z okna). Jenže Krejčová to brala div ne jako „sabotáž“ či „špionážní“ odhalení, takže podle všeho témata na poslední chvíli změnila a v písemce se objevil Ota Pavel…

 Další, co vcelku automaticky považovala nejspíš za naši „odvetu“, byl nelichotivý nápis směřovaný na její adresu, napsaný na jakési tabuli v horních patrech školy, kde právě měla probíhat ústní část maturit. Kdo ví, jak to bylo, ale tuším, že nám to přesto „vrátila“ v podobě hodnocení maturit z češtiny, kde mnohým lidem udělením druhého klasifikačního stupně zkazila „samé“ výborné… Nebo se snad mýlím? (Ostatně bylo veřejným tajemstvím, že její „céčko“, kde byla třídní, ji v přílišné oblibě právě nemělo.)

 

Návrat na začátek.

VI. část: Jaruška, Gábinka, Mojmír…

 Konečně se dostávám také k naší třídní – „Jarušce“, jak jsme ji „překřtili“… (no, my…, to je široký pojem, nevím kdo jí tak začal říkat první, hlavně ji tak ovšem jmenovalo – aspoň zpočátku – pánské osazenstvo). Byla naší třídní po celou dobu, kromě jediného – dosti „osudového“ roku – druháku. (Tehdy byla naší třídní Markéta Smetanová. ) Přesně den před vysvědčením v prváku Schlegelovou totiž porazilo auto, když šla z výroční akademie našeho gymplu (snad to tak bylo, vím to jen z doslechu). Byl to pro nás vskutku skoro osudový okamžik. Šli jsme ji tehdy navštívit do nemocnice. Nejdříve ležela na JIPce, pak už na pokoji. Měla nějaké odřeniny a hlavně několikanásobnou frakturu nohy (která se jí později jen velmi špatně hojila), a tak se k nám vrátila až ve třeťáku.

 Učila nás hlavně němčinu, ve čtvrťáku vedla i hodiny společenských věd a volitelný seminář. Ve třeťáku nám, kteří jsme zamýšleli maturovat z němčiny, kvůli „zpoždění“ dávala jakési odpolední „doučování“. Ve čtvrťáku se již z toho stal volitelný jazykový seminář, na který jsme získali „Frau Gottmann-ovou“. Na společenské vědy jsme ve třeťáku měli Gábinku Nejezchlebovou (čerstvý to „objekt“ pánského zájmu), která pak „hájila“ naše barvy spolu s třídní u maturit (já jsem ji měla coby přísedící u dějepisu a u občanky…) Její výkladové metody byly, no, řekněme ještě trochu „nepropracované“, ale přežít se to nějak obvykle dalo.

 Dalším, o němž by bylo záhodno se zmínit (byť dnes bohužel už jen u vzpomínky jeho památky) by byl Mojmír Sedláček (alias Mitch či Sedloň ). Pravda, neučil nás všechny, pouze tu část, která na začátku byla označena za jazykářsky méně zdatnou či připravenou…, jak chcete. Zpočátku stačilo zmínit se na jeho hodině jedním slovem o fotbale (čehož hojně využívali „Valis“, alias Jirka Valsamis a Vojta Podhorský , kteří v této věci excelovali) a s probíráním nového učiva jsme se mohli rozloučit.

  Sandra Vychodilová se Silvou Hojnou nejvíce zkoumaly pro změnu Sedláčkovo oblečení. Otázky typu: „Jak často si asi mění ponožky?“ apod. patřily mezi klasiku. Sedloň si nedokázal udržet kázeň (dokonce často ani v mém případě, a to je už co říci). Nejvíce to však „odnášela?“ Alena Černá, byť nebyla v tomto ohledu žádný svatoušek… (Zde jen podotýkám, že pokročilejší část naší třídy – hlavně neříkat „polovina“ a už vůbec ne před Prokšanem, že ?! – měla mj. na angličtinu různé lektory a ve finále pak profesorku Židoňovou, o níž by jistě taky bylo ze strany vás, milí pokročilí, co vypravovat.)

 Sedláček se účastnil nějaké (někdejší) televizní soutěže o fotbalu, kde se hodně dobře umístil. Tvrdil to aspoň o něm dějepisář Pavel Knotek. Chtěli jsme se ho na to jednou zeptat, ale dnes již žel zůstaneme nevyslyšeni…

 Ostatně i sám Knotek se převelice úspěšně prezentoval v soutěži 10krát odpověz, kde v kategorii citátů postoupil až do nejvyššího kola „bez ztráty kytičky“, jak říkával. Tvrdil, že byl svého času tolik oblíbený, že by ho podle různých průzkumů ve své době zvolili lidé třeba i jako kandidáta na post prezidenta (dostal se mezi prvních deset takto „nominovaných“). Knotek se z pocitu nespravedlnosti minulého režimu zajímal hlavně o totalitní režimy 20. století (tj. komunismus a fašismus), jejichž výklad byl především náplní jeho seminářů ve třeťáku a ve čtvrťáku.

 

Návrat na začátek.

VII. část: BIŽU… to jest: Mojža a Toběrná

 Kromě druhého ročníku nás předmětem biologie (a v prvních dvou letech též chemií) provázela Marta Mojžíšová. Jejími úžasnými výroky se naše kronika plnila skoro nejvíce. Vedla také spolu s profesorem Maleninským (kterého si snad každý musel všimnout nejen vzhledem k jeho úctyhodné výšce, s níž by, jak se říká, mohl „šacovat eroplány“, ale i kvůli jeho výtvarným kvalitám, s nimiž se prezentoval na hodinách, když nádherně kreslil všelijaké „potvůrky a příšerky“ z živočišné říše…) biologický seminář. Jednou nám Prokšan na starším video(?)záznamu ukazoval záběry z naší školy, kde se právě Mojžíšová hezky producírovala. Dlužno dodat, že její věk by jí nikdo nehádal, a nadto se proslýchá, že se v poslední době opět schází se svou někdejší první láskou…

  „Mojža“ s oblibou zkoušela podle zvláštních a pro ni charakteristických „klíčů“: jednou (zejména na prvních hodinách nového pololetí) různě kombinovala datum, jež nesl týž den, potom to zase brala shora dolů či zdola nahoru, ovšem leckdy nás „zaskočila“ i útokem do středních řad abecedního seznamu… Jisté je, že když už zkoušela, tak to stálo za to. Ke své smůle na „datumový“ systém jeden čas doplácela Hanka Telenská, která se tak dlouho nemohla z bioložčina zorného úhlu dostat. Ač nám to bylo záhadou, vždy se na základě různých propočtů „prokombinovávala“ právě k Hance.

 Když již zmiňuji předmět biologie, tak by nebylo „fér“ nezmínit se o naší vyučující, již jsme „schytali“ ve druháku, byla jí profesorka Toběrná. Dokonce i moji rodiče si ji zapamatovali z „rodičáků“ mnohem lépe než kohokoliv jiného, když před ně předstoupila ve svém indigově modrém kabátku a kloboučku a hned spustila o své aktivitě v oblasti ekologie… Kdo by si nevzpomněl na památnou již přednášku o Temelíně (a jeho škodlivosti), na projekt „bona aqua“ – tj. na automaty s pitnou vodou (hodlala vodu pro tu část Prahy, do jejíhož zastupitelstva byla toho času zvolena, nechat dovážet z „dalekého-nedalekého“, leč přesto druhého konce republiky).

 Ještě dnes se mi vybavují rovněž její semináře, respektive „pracovky“, kde jsme neustále zírali do mikroskopů na různé části rostlin, třebaže už jsme dávno měli dlít v říši živočišné. Navíc většina z nás musela puntičkářsky přesně a úhledně přepsat své poněkud benevolentněji vedené sešity (Mojža si na takovéto formality vskutku nepotrpěla). A tak jsem si z jejích hodin odnesla hlavně věčný pojem: Adonis vernalis čili Hlaváček jarní, s nímž si v této oblasti asi vystačím až do konce života… Nadto se hluboce podivuji, že mne pověstné květní vzorce ještě dnes nebudí ze spánku…

 Pamatujete si také na její prohlášení, že žáky vždy byla nesmírně oblíbena její „show“ s výkladem osmotických jevů (bože, ta paměť, co to jen ta osmóza byla?)? No, pokud ovšem toto byla její představa o šou, tedy o zábavě, tak kdyby s tím nedejbože vlezla na „prkna, co znamenají svět“, všechny divadelní myši (pakliže by rovnou nezdrhly) by dřív rozkousaly ta prkna, než by se tím někdo bavil…

 Slzy dojetí nám asi měly vstoupit do očí, když líčila své procházky (s manželem) po lese. Toběrná nám totiž vytýkala, že sbírat houby je prostě necitelné k přírodnímu ekosystému. A rozplývala se sama nad sebou: „To my, když jdeme s manželem po lese a uvidíme v mechu nějakou houbu, tak se pokocháme tímto pohledem, obdivujeme toho malého hříbka, ale NIKDY bychom jej neutrhli!“ – Beztak prý v houbách není moc živin, jen samá vláknina, a ta je navíc těžko stravitelná… „A víte,“ štkala dál: „že v cizině už visí v lesích cedule, jež lidem zakazují sbírat, pod vysokými pokutami, houby?… Tak daleko aby to došlo i u nás, to snad nechcete, či ano?“ Bylo to jistě apelující, ale kdo by si na to vzpomněl ve chvíli, kdy může se zápalem „pravěkého lovce“ vybírat v lese „houbová hnízda“ s vidinou lákavé smaženice či výtečných bedlích řízků?

 

Návrat na začátek.

VIII. část: „Šemík kluše!“ aneb Grabačová a „Káca“

 Nejvíce profesorek se u nás vystřídalo asi na chemii. V prváku a ve druháku nás anorganikou pěkně „potrápila“ Mojža, ve třeťáku pak od ní převzala žezlo čerstvá absolventka (tuším, že VŠCHT) Grabačová… Jenže, jak už to u takovýchto mladých profesorek bývá, v půli čtvrťáku se s námi byla nucena rozloučit, protože odcházela na mateřskou. Pak nás přišla navštívit – i s malým „juniorem“ – Vojtíškem . Její odchod byl velkou ztrátou už ze dvou důvodů: jednak byla vcelku příjemná (a i dost nás naučila) a jednak také proto, že čtvrťák s námi dokončovala chemikářka Kácovská, jež byla vskutku „případem“ sama o sobě! (Mohu to dokladovat ostatně i svým markantním zhoršením osobního průměru, když jsem po obdržené jedničce v pololetí – ještě z dob „páně“ Grabaččině – najednou nosila „dobré“ až „dostatečné“ ohodnocení. Konečná známka? Za dvě, ale jen díky tomu, že se Káca zařekla, že nikomu o víc než o stupeň známku nezhorší… A budiž jí ke cti, že to dodržela.)

 Její zkoušení nás zcela odrovnávalo, zvlášť ve chvíli, když dusila (coby ovšem dobrovolně přihlášenou, takže pozor!) Bohdanku Kunteovou s nějakou definicí. Problémem totiž bylo, že co jí kdo doslovně (což podtrhuji) neodříkal podle její „učebnice“ (Přehledu středoškolské chemie), to jako by neexistovalo! Tzv. „vyjádření vlastními slovy“ u ní nebylo v kurzu, protože: tak to tam prostě nestálo, a tudíž to tak nebylo! A hotovo! Bohdanko, přihlaš se ještě příště!

 Nejproslulejší byl asi její vrávoravý krok po stupínku, který prokládala opřením se rukama o katedru. Ale to nebylo ledajaké „opření se“! Celou horní polovinou těla se předkláněla přes onu lavici, zhluboka oddechovala až supěla, pot se z jejího čela jen lil (jako by dokončila minimálně běh maratónský) a mezi hlubokými povzdechy pronášela, jaké že je tu vedro, a jak že se cítí unavená…

 Hned jak jsme ji trochu blíže poznali, rostla v nás neodolatelná chuť něco jí prostě provést. Příležitost na sebe nedala dloho čekat. Jednou na nás (shodou okolností i na mě, protože jsem seděla vedle Hanky ve druhé lavici, ač mé sídlo bylo uprostřed vzadu) vyrukovala se zasedacím pořádkem – a my si museli přesednout podle něho. Odveta tudíž na sebe nenechala dlouho čekat: Před příští hodinou (kdopak už dneska ví, kohopak to tehdy vlastně napadlo, s gustem jsme se však do toho zapojili všichni) jsme se rozesadili úplně jinak, než jak jsme kdy vůbec seděli. Těm, kdo tam náhodou nebyli, bych přála vidět, jak Kácovská supěla, když to odhalila. Následné (přikázané!) „škatule, škatule, hejbejte se!“ tehdy jistě v učebnách pod námi vyvolávalo pocity, že nad nimi je právě simulováno zemětřesení. A ani by mne snad neudivilo, kdyby do třídy vtrhnul ředitel Hřebík, a řekl: „Promiňte, paní kolegyně, netušil jsem, že vyučujete, ale zdálo se mi, jako by se tu válcoval plech!“

  Kácovskou nejlépe dovedla napodobit Sandra. Za památnou považuji její deklamaci, při níž předváděla dění na semináři chemie. Tam Káca údajně při psaní testu neskutečně „lítala“ (s trochou nadsázky…) po třídě a volala: „Vychodilová, nesedíš v zákrytu!“ (Myšleno – ve vyrovnané řadě za sebou…) Pak ovšem shledala, že nejen Sandra porušuje toto její „pravidlo“. I jala se běsnit dál: „Nesedíte v zákrytu! Ty taky a ty taky!!“

 

Návrat na začátek.

IX. část: Ještě jednou TV, NJ, Smetanová, Hučín…

 Jak již jsem vzpomínala, tak na výchovu tělesnou jsem my, dívky, měly Vlastu Felcmanovou (dnes Novákovou) a kluci Brycha . Ještě mám vcelku živě uloženo v paměti, že jednání s Brychem vyžadovala vysoký stupeň diplomacie, kterou jedinečně ovládal náš Pavel Richter . Na intenzitu a „zabarvení“ Brychova hlasu, jímž – jak vím samozřejmě pouze z doslechu – kluky docela slušně proháněl, když na ně volal: „Stupňuj, stupňuj!“, asi nezapomenu ani já (na což stačily pouhopouhé dvě tři hodiny jeho suplování v naší třídě během těch čtyř let).

  Felcmanka byla, alespoň co se týče docházky na hodiny tělocviku, značně benevolentní. A tak se stávalo, že ve velké tělocvičně Sokola jsme pobývaly třeba jen tři… Jednou dokonce kdosi – tuším, že Sandra – jí šel pouze oznámit, že náš „tělocvičný lazaret“ prostě komplet „lehnul“ (a tudíž že nikdo nepřijde). Ve skutečnosti si pod pojmem „lehnutí“ je možno představit tato činnost prováděná (alespoň částí z nás) na stole v nejbližší hospodě…. Ale naštěstí z toho tehdy nic nebylo. Snad proto, že Felcmanka nás občas také posílala něco zařizovat, klidně i do centra Prahy, takže naše úmluva „já na bráchu (pardon, ségru), brácha (ségra) na mě“ tím byla dokonána! Opravdu, v tomto směru jsme si snad nemohly příliš stěžovat…

  Ráda bych se na tomto místě zmínila také o několika „externích“ spolupracovnících, popřípadě zastupujících vyučujících, z nichž jsem však řadu osobně ani nepoznala, takže spíše „telegraficky“: Maleninského ze semináře biologie jsem již zmiňovala, podobně tak zájemci o vědy zeměpisné na příslušný seminář „vyfasovali“ Mikuláka (svéráného to pedagoga, o němž kolovala řada historek), a pak tuším že i našeho říďu Hřebíka . Semináře z jazyků vedly až na výjimky dámy (mimo některých lektorů, … lektoři se u nás celkem střídali, ale jasno v nich nemám, tudíž žel se o nich více nezmíním).

 Na němčinu jsme pak měli Frau Gottmannovou , nebyla sice Němka, jak by se snad mohlo usuzovat podle jejího jména, ale ani Češka, svým poněkud komlikovaným původem by se dala označit spíše za „světoběžnici“. Občas uměla jednat docela přísně, ale to je jen má soukromá poznámka… Jednou ji ovšem „dostal“ náš Tomáš Absolon , když přinesl (pod záminkou zpestření opakování k maturitě) do hodiny jakýsi dokument týkající se jedné z německých zemí. Byla to cesta po železnici a podle jeho slov měla být – až na pár zanedbatelných komentářů ve francouzštině – v němčině. Dlužno dodat, že německých komentářů se tam vyskytlo, co by se doslova „za nehet vešlo“… Ne snad, že by tam převažovala ona francouzština, spíše to byl dokument, v němž hledat jakákoliv slova by byl úkol hodný detektiva. Gottmannová tudíž logicky příliš nadšená nebyla a neuklidňovalo ji ani Tomášovo ujišťování, že to nejlepší teprve přijde. A tak se milá pedagožka obrátila na nás – mlčky přihlížející – s otázkou, zda se raději nechceme věnovat něčemu jinému. Nikoho asi nepřekvapí (s jedinou výjimkou – jí tehdy), že jsme se nadšeně vyslovili pro další sledování pořadu. Tím jsme tudíž úspěšně „zabili“ jednu hodinu semináře!

 Ve druháku, protože třídní marodila, jsme „schytali“ Smetanovou . Tehdy jsme se stali také „odstrašujícím“ příkladem celé Ohradní. Smetanová nás totiž jednoduše „neukočírovala“. Skoro mi občas přišlo, že čím víc nás „stíhala“ s kontrolami docházky, tím víc ztrácela jakoukoliv autoritu. Vlastně jsem ji jinak ale moc neznala, v prváku a ve druháku vedla u nás hudebku, kam však chodila jen část z nás, třebaže početně vyšší. Poznala jsem ji až při přípravách na vánoční akademii v zimě 1996, kam jsem se tak trochu „vetřela“ do školního sboru. To byl tehdy vskutku velký podnik – účinkovali tam nejen studenti, ale také vyučující. Matně si vzpomínám, že vedle Smetanové, která vedla sbor (a v tomto bych jí nerada upřela její zásluhy), se mezi basy objevil Knotek , Felcmanová doplňovala alty, nesmím zapomenout ani na Krejčovou , Stáňovou (věčné to duo, a jak nezdolné, zejména při maturitách, že?) a v neposlední řadě i na Schlegelovou mezi soprány. Od nás ze třídy jsme se účastnily já, Lucka Tomanová a Sylva Raušová (rozechvívaly jsme nejvyšší tóny jakožto sopranistky…), Bóďa samojediná od nás „jistila“ alty a pak se tam objevil i David Najbrt , jen už nevím, zda v úloze zpěváka či hudebníka… Orchestr pak vedl Honza Hučín , coby nepřehlédnutelný dirigent. Ještě snad připomenu, že se zpívala Česká mše vánoční, alias „Rybovka“ (nikoli celá, ale vybrané pasáže).

 Když už jsem zmínila jméno Honzu Hučína , tak snad ještě pár slov o něm… Na Ohradní nastupoval tuším že stejně s námi, takže náš ročník patřil jistě k jeho nejoblíbenějším. Učil nás v prváku Informatiku a výpočetní techniku, zájemci pak k němu chodili i dál, třeba na programování. Dnes už na Ohradní nevyučuje, odešel (tuším, že v 98. roce) kvůli nějakým neshodám s ředitelem. Pokud se nemýlím, tak v současné době se podílí na „vzdělávacím“ projektu SCIO (různé testy, maturity „nanečisto“ atp.). Jeho matka pracuje jako foniatrička na poliklinice Budějovická (potkala jsem ji tam, když jsem potřebovala vyšetření kvůli přijímačkám na VŠ). Hučín se čas od času vyskytuje na našich třídních srazech. Jak ho charakterizovat? Jeho tvář neustále prosvěcuje úsměv, chodíval nám pravidelně přát k narozeninám (databáze jsou vskutku mocným zdrojem informací…), a k výkladu o práci s počítači volil trochu netradiční metody (pochodující turista s batůžkem na zádech, v němž po adresářových cestách přenáší místo svačinky soubory, se jistě ještě dnes vybaví mnohým z vás i s příslušnou kresbičkou…)

 

Návrat na začátek.

X. část: „Ovce“ Škvorová, Sedloň…

 Na zeměpis jsme pak měli profesorku Škvorovou . Našimi životy „prolétla“ jen jakožto roční kometa, leč přesto i vzpomínka na ni nám jistě zůstala v paměti. (Odešla tehdy na mateřskou, nyní byla spatřena opět v řadách profesorského sboru gymnázia Ohradní na plese maturantů roku 2001, když v lodičkách na vysokém, jehlovitém podpatku – co bych vám, dámy a pánové, měla k tomu dodávat – „hájila“ barvy týmu profesorů proti týmu maturantů ve fotbale, v jedné z programových vložek. Profesoři to celkem „projeli“, asi že jim pomáhala obdobně „vystrojená“ Neumannová …)

  Škvorová proslula nejvíce asi dvěma skutečnostmi. Ta jedna upoutala asi hlavně dívčí část osazenstva, a to když tato vyučující přišla jednou do školy ve svém zbrusu novém účesu. Dala si zhotovit efektní trvalou, která jí kolem hlavy vytvořila cosi podobné „rounu“, a tak nebylo divu, že jsme ji s holkama počastovaly přezdívkou „Ovce“ …

 Další její „specialitkou“ byly ovšem tzv. „referáty“ , které několik z nás mělo odříkat v úvodu hodiny. Snad každému se stalo, že na tuto svou „milou“ povinnost občas zapomněl, a to pak s sebou přinášelo docela zábavné situace. (Podstatou oněch referátů bylo, najít si v denním tisku nějakou aktuální zprávu, vztahující se k zeměpisu a o té třídě něco povyprávět.) V případě, že někdo zapomněl (ale vzpomněl si alespoň téhož dne), začala velká sháňka po novinách. Ti méně úspěšní (buď noviny nesehnali, nebo sehnali, ale žádná vhodná zpráva v nich nebyla), museli přistoupit k metodě: „ale což, však ono se pořád někde něco děje…a v novinách není vše…“ No, jinými slovy si aktualitu prostě vymysleli. Alespoň že Škvorová byla tvorem nesmírně důvěřivým, protože to, co předvedli někteří z nás, bylo opravdu téměř neuvěřitelné. Vzpomínám si, že jednou takto na aktualitu zapomněl Jirka Malý , který přišel opravdu s velmi unikátní aktualitou, při níž dalo třídě hodně zabrat, aby výbuchem smíchu neprozradila pravý stav věcí. Jirka se svým naprosto vážným výrazem ve tváři Škvorové vylíčil, kterak v jedné daleké (africké) zemi žije jakýsi potentát, jenž má xy dětí od obdobného množství manželek… Tak nevím, Škvorová sice byla překvapena, snad i chvíli pochybovala, ale Jirkův výraz ji myslím zcela přesvědčil, takže ho nakonec užaslá pedagožka (s jakousi doplňující otázkou) pustila sednout…

  V čase onoho problematického druháku jsme vyzískali jako náhradu za Schlegelovou řadu dosti unikátních pedagogů na jazyk německý. V tu dobu jsme ztratili ty veškeré „strejčky“, které nám třídní předtím s oblibou „prozrazovala“ dopředu… Z té řady vyučujících ( Fejglové, onoho míšence … atd.) si asi nejlépe vzpomeneme na onu „babču“ Novákovou , která s námi vydržela bojovat nejdéle. Tato starší madam, důvěrně námi zvána „babčou“, na nás, jako ostatně tehdy kdekdo, nestačila, přestože se snažila, seč mohla. A tak vlastně ani není divu, že po našich předchozích znalostech zbyla pouze černé díra…

 Ještě připomenu jeden zástup, a to když na konci třeťáku namísto nemocného Sedláčka nastoupila profesorka Černá , která nám vskutku dokázala, jak ti, co něco uměli, to pod Sedláčkovým vedením zcela zapomněli, a ti, co neuměli nic (viz. můj příklad), se nic nenaučili,… při vší úctě k němu. Tady si dovolím opět ryze soukromou vzpomínku. Naposledy jsem Sedláčka viděla cca. před rokem a půl (někdy v listopadu), když jsme byli navštívit ve škole Schlegelovou, která tam ovšem, k naší smůle, zrovna nebyla… Prohodili jsem pár neformálních slov o tom, jak se nic nezměnilo… Totéž nám ostatně tvrdil i při jedné z předchozích návštěv gymnázia (to bylo na podzim 97 či 98), když mu naše malá dívčí skupinka vrazila do hodiny. Dlužno dodat, že to tam vypadalo obdobně jako u nás, opět se tu objevovaly typy á-la Valis, Podhorský či Alena Černá … No, dnes už se bohužel přesvědčit o tom, že ač život běží dál, ale v podstatě se nic nemění, za tímto pedagogem nepůjdeme…

 

Návrat na začátek.

XI. část: Pavel Maňas a jeho „výtvarka“

 

 Při svém exkurzu do minulosti jistě nemohu opomenout jeden výrazný fenomén řemesla učitelského. Nikoliv, není to Prokšan, třebaže tomu by toto označení jistě také plným právem náleželo, míním jím profesora Pavla Maňase, který část z nás vyučoval výtvarnou výchovu. Matně si vzpomínám na chvíli, kdy jsem jej prvně spatřila. Tehdy jsme se rozhodovali, kdo půjde na „hudebku“ a kdo na „výtvarku“. Já se nemohla dlouho rozhodnout, a tak jsem si řekla, že půjdu prostě tam, kam se přihlásí méně lidí (a v duchu jsem se již viděla na hudební výchově). Jenže to jsem se poněkud přepočítala, les rukou, který se zvedl při oznámení: kdo půjde na hudební výchovu?, mě vhodil do „kroužku výtvarnického“. Snad dnes již i chápu, proč – po shlédnutí zjevu profesora Maňase – se většina vrhla do „vod hudebních“…

  Maňas byl prostě „fenomén“ – už jen to jméno, ani přezdívku jsme si vymýšlet nemuseli, to jméno jednoduše „sedělo“! Z jeho tváře bez jakéhokoli výrazu bylo totiž často těžké odhadnout, co si opravdu myslí. Pokud z ní bylo možno vůbec něco vyčíst – pak to byl snad jedině jakýsi zvláštní sarkasmus.

  „Výtvarka“ stála vedle ostatních předmětů spíše na okraji zájmu. Ne, nechci tím snad říci, že by byla nezajímavá (aspoň z mého pohledu) – ba naopak, jenže kdo by se jí chtěl zabývat víc než bylo nutno, když tu byly pro mnohé z nás „chuťovky“ v podobě fyziky, chemie, češtiny a jiných předmětů. Na výtvarce se přece „má“ malovat – a to by jaksi mělo stačit, napadlo jistě mnohé z nás. Není to snad dostatečný výkon? Maňas však chtěl víc: zkoušel…, jenže zůstal v tomto svém úsilí nepochopen.

  Občas ale přišel s úžasnou kuriozitou: přinesl třeba i docela pěkný obraz, příkladně Rembrandtův Návrat ztraceného syna.. Opravdu, docela hezké vyobrazení, řekli jsme si v duchu, prohlédli si ho, no a to by snad mohlo stačit. Nám aspoň ano, ne už tak Maňasovi, ten chtěl víc, a tak začal s otázkami. S tím však musel nutně narazit, a tak, vždy, když se ptal „třídy“, byl nutně naším svorným mlčením zklamán. Nikdo z nás absolutně nespolupracoval. Buď si tedy musel vystačit sám, nebo se nás jal vyvolávat jmenovitě. Byl však nepoučitelný. Položil otázku – a byl nucen si ji zodpovědět sám, dal další otázku, opět ji směřoval nám všem, třeba: „Co byste udělali vy, kdyby se vám vrátil ztracený syn?“, anebo: „Jakou barvu má otcův plášť?“. Otázka zazněla a rázem bylo ve třídě, jak v hrobě, špendlík by bylo slyšet spadnout. Ještě jednou otázku zopakoval – a až když ani teď nikdo neodpověděl, prořízlo ticho nepopulární jmenovité oslovení: „Tak třeba – Černá! Jakou barvu má plášť otce?“ (plášť byl jasně červený a nám všem, včetně Aleny, která hodila znuděný pohled po Markétě, připadlo úplně nesmyslné, že se jí na takovou banalitu ptá, copak nás považuje za barvoslepé?) Alena zarytě mlčela. Maňas zesílil hlas a zeptal se znovu. Alena konečně, ovšem s neopakovatelnou intonací, z níž bylo jasně patrné, co si o té otázce myslí, odvětila: „Červenou.“ Maňas vydechl a se zadostiučiněním pravil: „Ne červenou, ale PURPUROVOU! Purpurová je barvou odpuštění!“

  Jindy nastala situace obdobná. Maňas přinesl krajinku – obraz tónovaný vesměs ve všech odstínech modré barvy, snad jen s příměsí trochy černé a zelené, prostě typickou „noční krajinku“. Nepoučen z výkladu o Rembrandtově obraze se zeptal: „Jaká barva je převažující na tomto obraze?“ Ta modř nás přímo bila do očí, avšak odpovědí mu bylo opět jen zaryté ticho. Kohosi se tedy zeptal jmenovitě. Onen dotyčný mu naprosto otráveně odpověděl: „Modrá.“ Maňas s nechápající upřímností kroutil hlavou nad naším „výkonem“. Škoda, že už si zcela přesně nevybavuji, jak to tehdy všechno bylo – vím jen, že na tenhle výraz, co měl tehdy v obličeji, se stěží zapomíná.

  Nejlepší ovšem teprve přijde! Jednou jsme měli malovat zátiší. Už dříve jsme měli tu „čest“ zpodobňovat třeba knihu a sklenici v kombinaci s kusem (snad „toaletní“) mísy či čeho a zmuchlaným papírem. A tak jsme netrpělivě očekávali, s čím se „vytasí“ tentokrát. Zašustil svým neodmyslitelným modrým pláštěm (v tom si byli podobní s Prokšanem, jenže zatímco s Prokšanem plášť tak nějak „srůstal“, na Maňasovi vypadal jako „švestková povidla na vyleštěných parketech“, ocituji-li Jirotkova Saturnina, svého času u nás jednu z nejčtenějších knížek) a s naprostou vážností ukládal na lavici kdesi uprostřed mezi námi jakousi podlouhlou lebku, dvojvrcholový šestiboký jehlan (omlouvám se všem geometricky nadaným za tento popis) a pod tím vším byl vsunut kus hrubé pytloviny… Úžasné! Málem nám do úst vletěla moucha, jak jsme všichni měli údivem pokleslou čelist.

  Tak TOHLE máme malovat? Maňas nás vyzval, abychom si posedali kolem našeho „objektu“ a řádně si jej prohlédli. Měli jsme se rozesadit kolem dokola, abychom si také mohli najít co nejlepší pozici pro ztvárňování kýženého objektu. Chvíli nás nechal se na objekt (alias zátiší) jen mlčky dívat. Když kamsi odešel, ozýval se mezi námi jeden hlas: „Tohle fakt máme malovat?“ Stíhali jsme se všeříkajícími pohledy… Pak se nás Maňas docela nečekaně zeptal: „Líbí se vám tato kompozice?“ Ticho. Zeptal se znovu. Až po třetím dotazu se jakýsi „dobrovolník“, tuším, že to byl Jirka Malý, ozval. Se svým kamenným výrazem ve tváři prohlásil: „Mně se to nelíbí.“ Vyjádřil tím názor nás všech, ale my ztuhli – co na to asi řekne Maňas? Ten takovou odpověď zjevně nečekal, a tak na chvíli ztuhl. Jeho jindy bezvýraznou tváří proběhl nelíčený úžas: „A co se vám na tomto zátiší nelíbí?“ Odpověď byla strhující a zničující: „Všechno.“ Maňas se otočil k nám zbylým – dosud mlčícím: „Je tu ještě někdo, komu se to nelíbí, přihlaste se!“ S trochou váhání se postupně zvedly ruce nás všech přítomných. Maňas byl zjevně zdrcen. Ptal se nás pak jmenovitě: proč? Také jsem byla mezi dotázanými. Pravila jsem, tuším, cosi o tom, že se mi nelíbí ten pravidelný jehlan, spíše že by to chtělo nějaký samorost…. Alenu, či koho, se Maňas marně snažil přesvědčit, že právě z té její strany se ta (prasečí) lebka hezky usmívá… Zdar morbiditě! Kdosi potom prohodil (dosti sarkasticky), že by se tam lépe vyjímala celá prasečí hlava. Maňas se toho chytil jako posledního kruhu záchrany: „Ano – a proč?“ Odpovědi však byl opět ušetřen… Prozatím tedy ustoupil a řekl, ať se na tu lebku ještě jednou – asi tak čtvrt hodiny – díváme, pak že se nám určitě něco na ní zalíbí. Čtvrt hodiny jsme seděli a čučeli na lebku. Alena udělala za Maňasovými zády všeříkající posunek – prstem si poklepala na čelo. Maňas zatím, jako lev v kleci, obcházel kolem lebky a z různých úhlů na ni zíral. Zjevně nemohl pochopit, jak se něco tak důmyslného někomu nemůže líbit!

  Po čtvrt hodině na nás Maňas opět zaútočil. „Už se vám na tom začalo něco líbit? – – Malý!?“ Odpověď byla prostá a jasná: „Ne!“ „A co ostatní?“ „Ne!“ odpověděli jsme téměř unisono. Maňas kapituloval jen zčásti: „No, stejně si to nakreslíte a plně věřím, že za chvíli…“ Věřil marně, třebaže po čase z Jirky a ještě z někoho vymámil aspoň částečný souhlas (když se ho pak Maňas ptal, co že se mu zalíbilo, kontroval to svým: „Nevím…“), u většiny z nás si lebka přízeň jednoduše nezískala…

 

Návrat na začátek.

XII. část: Schlegelová, Kdyně, Třeštíková

 Tolik by zatím bylo k našim profesorům, jimž jsem se věnovala v předchozích kapitolách. Jejich jména se budou objevovat i nadále, budu se však nyní věnovat spíše dalším školním událostem, které uchovala má paměť. Obrátím tedy pozornost k několika úlomkům z dění ve škole i mimo ni.

  Na konci prváku jsme se vypravili do Kdyně. Byl to první a zároveň i poslední oficiální „školní“ výlet naší třídy. Schlegelová po jeho uskutečnění přísahala, že už s námi v životě nikam nepojede. Byl to totiž výlet plný větších i menších průšvihů. Hned první noc se vytratilo pár lidí z chatiček v Kdyni kamsi pryč. Ráno z toho pak byl ohromný průšvih. Třebaže někoho napadla „spásná“ myšlenka, že na usmířenou koupíme v Domažlicích naší „třídní“ trpaslíka, nedopadlo to s ním valně. Cestou zpět s ním zřejmě někdo mrštil na zem, takže z něho zbyla jen kupa střepů. A podobně to dopadlo i s důvěrou, kterou nám už třídní víc nemínila věnovat.

  Na tomto výletě nám dělala další doprovod blonďatá profesorka Třeštíková, manželka profesora působícího svého času rovněž na našem gymnáziu. Výlet do Kdyně se uskutečnil od pátku 17. června do neděle 19. června roku 1994. Ředitel Hřebík nám již víckrát podobný výlet nepovolil.

  Tuším, že právě 27. června téhož roku (tj. 1994), tedy den před vysvědčením, se Schlegelové stala ona nešťastná „autohavárie“, respektive ji srazilo auto. Byli jsme ji hned v den vysvědčení navštívit. Šli jsme tam minimálně ve dvou skupinkách. Ležela na posteli, bez brýlí a snažila se usmívat… Tolik má matná vzpomínka. Faktem zůstává, že jsme ji pak celý rok neměli.

  Naší třídní se tedy ve druháku stala poměrně ještě „neopeřená“ vyučující Markéta Smetanová. Jednoduše řečeno nás nezvládala. Jediné, čím nás po dobu svého třídnictví „oblažovala“, byl neustálý požadavek kontroly našich omluvenek. Myslím, že asi někdy v té době se rozvinul široký „omluvenkový systém“ velké řady z nás, záhy dovedený téměř k dokonalosti (razítka, podpisy…). Navrátivší se Schlegelové nezbývalo nakonec nic jiného než před ním kapitulovat.

 

Návrat na začátek.

XIII. část: Hřebík a náš „druhák“

„Druhák“ byl pro nás něčím jako „zkouškou soudržnosti.“ Nikdo na nás nenechal nitku suchou. Ano, byly problémy, ale kde jsme měli hledat zastání? Hřebíkovy návštěvy skoro týden co týden nás už unavovaly. Objevil se markantní problém: krádeže (peníze, diáře a jiné cennosti). Ovšem i mezi námi. Kdo to dělal? Kdopak ví! Dokonce nám pozvali i psycholožku. S nechutí jsme „absolvovali“ její testy. Nikdo s námi o tom dopředu nepromluvil, a tak nám to přišlo ponižující.

  Hřebík apeloval na naši rozumnost. Soudržnost třídy byla čím dál tím větší – a nikdo s námi „nehnul“. Rostly absence. Smetanová to prostě nezvládala. Domlouvali nám už pomalu všichni vyučující, zejména Krejčová, která svým kázáním s oblibou věnovala hodiny slohu. Průměr známek šel rapidně dolů. Zkrátka jsme byli nejhorší třída ze všech!

  Jednou se spor vyhrotil. Bylo to už ke konci roku: i nadále se ztrácely peníze, diáře apod. Z rozhlasu znělo varování. Informována byla i policie. A pak se stalo, že jednoho dne část z nás měla pomáhat při vyklízení biologického kabinetu – šlo o několik kluků a holek od nás. (Vím jen jména nás, holek – Hanka Telenská, Zuzka Stanová a já). Kluci pracovali spíš ve vedlejší místnosti – a ač zde byly spojovací dveře – my jsme se tam moc nepohybovaly. Leč – i to stačilo. (Dlužno dodat, že kromě nás se tam pohybovali rovněž nějací řemeslníci…) Zkrátka – jedné profesorce se ztratily věci. A tím se spustil kolotoč vyšetřování.

  Okruh podezřelých a stíhaných se povážlivě zmenšil. A tak jsem se poprvé v životě ocitla u výslechu, nejprve jsem si jej „užívala“ u ředitele, následně pak přímo u policie… Obojí mě pořádně vytáčelo a nepochybuji o tom, že ostatní rovněž. Svým způsobem byl jakýmsi „výsledkem“ tohoto procesu tichý odchod dvou našich spolužáků: Zuzky Stanové a Daniela Kómy. Nevím, zda i odchod Zuzky s tím přímo souvisel, ostatně Zuzka byla stále s námi, takže u ní jsem si zcela jistá, že ta to rozhodně neudělala, odešla spíše kvůli velkým neshodám s ředitelem. Vinu Dana Kómy nemohu ani potvrdit, ani vyvrátit. Pro mne to znamenalo velkou ztrátu, Zuzka byla má kamarádka. Psaly jsme si a nyní jsem se s ní sešla ve škole, na pedagogické fakultě, kde studuje matematiku a biologii.

  Ve třeťáku jsme tedy byli nuceni obejít se bez nich, přibyl k nám ovšem Martin Zelenka, který předtím studium na Ohradní přerušil svým odjezdem do Ameriky a nyní posílil naše řady. Druhák znamenal pro řadu z nás rovněž návštěvu tanečních kurzů, i když třeba já nebo Bučinka jsme je v té době už měly rok za sebou…

 

Návrat na začátek.

XIV. část: Knotek a opisování

 

  Na začátku třeťáku se k nám vrátila zase Schlegelová. Obecně lze říci, že asi počínaje tímto ročníkem se naše třída začala stále více stmelovat, což ovšem nabylo největších rozměrů až ve čtvrťáku. Také z velké míry opadl nějaký větší strach z profesorů a jejich sankcí, a tak se zkrátka radilo, seč jen to šlo.

  Pověstným se stalo opisování na hodinách dějepisu. Knotek vždycky oznámil dopředu, že se bude psát testíček, a celá třída se tedy připravovala na onen den „D“. Ovšem jak! V každé řadě bylo určité „řídící“, respektive „radící“ centrum, navíc měli skoro všichni taháky. A popravdě řečeno, i ten, kdo se s tahákem neobtěžoval, napsal písemku přinejhorším (!) na trojku! Síť „rad a porad“ byla o to fascinujícnější – o co víc byl Knotek tolerantnější.

  Jednou se nám však náš systém parádně vymstil. Stalo se to následovně: Den před námi psalo test (skoro týž, protože Knotek ho pro nás – přírodovědnou větev – vždy jen trošku upravoval) humanitní céčko. Samozřejmě, že jsme se snažili něco od nich vyzvědět. Fámy o tom, co tam bude, ráno proletěly celou třídou. Dlužno ještě dopředu podotknout, že vzhledem k menšímu počtu hodin dějepisu – a troše ztráty přehledu (ze strany Knotka), co kde bylo probráno, jsme my, „béčko“, byli občas bráni na hůl, jelikož se v testu objevila sem tam i otázka, kterou jsme vskutku znát „nemohli“, což znamená, že Knotek ji do výkladu prostě opomněl přidat. (Také nebylo divu! Častokrát celou první půlku hodiny místo výkladu hořekoval, jak nic nestíháme, a tak se náš skluz jen vesele prohluboval…) Takováto „záludná“ otázka byla zařazena i do onoho osudného testíku. Zněla: „Jak se jmenoval vládnoucí rod v Prusku?“ Obvykle bylo zvykem, že pokud jsme takovou „neprobranou“ otázku dostali, hned se někdo ozval, že jsme to ještě nebrali. Tentokrát nám však Knotek nehodlal nijak ustoupit. A na této hodině se tudíž zrodil naprostý unikát. „Strejda“, alias Tomáš Breň, který se právě den předtím bavil o písemce s lidmi z céčka, nás uklidnil a vyslal svou nápovědu: „Byli to Hohenbraunové!“ hodil za sebe a zkontroloval ostražitost Knotka. Ten si však, jako ostatně vždy, ničeho nevšímal. Celé jedno oddělení už polohlasně hučelo, jak se snažilo zjistit, co Tomáš říkal. A tak se stalo, že celé „áčko“ mělo pod tímto bodem otázky odpovězeno: „Hohenbraunové“. A ovšem – zarputilí angličtináři – také třeba: „Hohenbrownové“ apod.

  Plně věřím tomu, že Knotek, když opravoval tyto naše testy, nevěřícně mžikal očima – a pro jistotu (zvlášť, když tolik lidí odpovědělo shodně) sáhl po slovníku, zda třeba nějaký významný vládnoucí rod v Prusku v návalu látky nepřehlédl. Ujistil se však, že tomu tak není. Původ rodu Hohenbraunů vězel v neurčitu. A tak se stalo, že uhodil na nás. Chudák Tomáš doznal svou radu – a my měli strach, že Knotek, když uvidí tu šílenou „pavučinu informačních kanálů“ bude při příštím testu ostražitý jako skutečný ostříž. Nebyl! Naštěstí pro nás – a pro svou smůlu… A jak že se vlastně jmenoval onen osudný vládnoucí rod v Prusku?, ptáte se jistě. Pak vězte, že to byli Hohenzollernové!!

 

Návrat na začátek.

 

XV. část: Schlegelová, absence, Kučerová, služba na tabuli

 

  Netřeba vzpomínat na to, jak se v této době stále více rozbíhaly absence. Náš omluvenkový systém zafungoval – a Schlegelová se moc nepídila po tom, proč mají někteří na „omluvňácích“ v sloupci pod sebou celé kumpanie razítek od téhož doktora…

  Zvláštní byl rovněž systém, jímž Schlegelová určovala třídní službu (na mazání tabule – a tak…) Na tento „prasystém“ jsem doplatila jednou asi nejvíc já osobně (ten dotyčný, co se mnou tu službu tehdy měl mít, totiž naštěstí pro něho chyběl). A jak že jsem to doplatila na onu kolonku nahoře ve třídnici, kde si každý mohl zjistit, kdy a s kým má službu, což sem třídní pravidelně zapisovala? Úplně jednoduše! Jednou na mě totiž vyšla služba v jednom z kratších týdnů, na který připadly prázdniny (bylo to v lednu, po Vánocích, do školy se šlo až ve čtvrtek, a na ten týden jsem měla akorát určenu službu). Přiznávám, že to byla hlavně moje blbost, ale tak nějak jsem si krátkost své služby neuvědomila, a tak jsem neočekávala, že bych ji mohla opět „schytat“ i týden následující. Leč – stalo se tak – aniž jsem to předpokládala!

  A tak tedy došlo k tomu, že když se v úterý toho týdne zajímala Kučerová, kdo má mít službu, nikdo se k tomu nehlásil. Často se však stávalo, že se za podobné situace někdo prostě zvedl a šel tabuli smazat dobrovolně. Tentokrát tak však nikdo neučinil. Kučerová svou výzvu zopakovala s tím, že pokud se služba ihned nezvedne a nepůjde smazat tabuli, připíše jí ještě dalších čtrnáct dní služby navíc! A mně – pochopitelně – stále nic nedocházelo. Napotřetí se tedy Kučerová skutečně odhodlala a šla se podívat do třídnice: „Vítková, Tůma…!“ No, nazdar! Projelo mi hlavou. Moje blbost! nadávala jsem si. A Tůma tu samozřejmě nebyl! A tak jsem si užívala mazání tabule víc než plné tři týdny! Od té doby už jsem si na to, kdo má mít službu, dávala pochopitelně skutečně velký pozor!

 

Návrat na začátek.

XVI. část: Exkurze do Motola

  Kolem pololetí ve třeťáku, kdy nás před uzavřením klasifikace uháněli mnozí profesoři, často třída zela prázdnotou. Rozhodně to nebylo tím, že by nás snad byla skolila nějaká chřipková epidemie, nýbrž konaly se tzv. dny otevřených dveří na vysokých školách… Kdo by toho nevyužil? I já jsem se, k velkému údivu Schlegelové, hodlala podívat třeba i na takové fakulty jako byla VŠCHT či 2. lékařská anebo třeba přírodovědecká fakulta. Já – která jsem v obecném povědomí všech byla vnímána jako ryze humanitně orientovaná! Techniku (tedy ČVUT, jadernou fyziku apod.) jsem ovšem přece jen raději vynechala…

  Jednou se tedy stalo, že na nástěnce kdosi vyvěsil, že se dne 18. ledna koná podobný den otevřených dveří právě na 2. lékařské fakultě v Motole. Vítaný únik! Chopili jsem se ho – já, Silva Hojná, Sandra Vychodilová a Luděk Janík. Přijeli jsme do Motola, jenže ejhle, kde nic, tu nic! Že by to snad nebylo tady? začalo nám vrtat hlavou. A já přispěla se svou „troškou do mlýna“, totiž s tím, že se to možná koná na jiné lékařské fakultě, třeba na první lékařské… Raději jsme se ještě šli zeptat na studijní oddělení, tam nám však nemálo udivená paní sdělila, že Den O.D. tu měli už v prosinci, takže jde zcela jistě o omyl. Zda se nekoná Den O.D. někde jinde, to pochopitelně nevěděla.

  Luděk se od nás venku odpojil, a my zbylé, protože hlavně Silvu a Sandru informace o lékařské fakultě skutečně zajímaly, jsme se vydaly do Kateřinské ulice, kde sídlila pro změnu lékařská fakulta označovaná číslicí jedna. Avšak ani zde na nás nikdo nečekal, ticho po pěšině… A tak jsme ukončily svou půldenní anabázi a s pár peprnými poznámkami adresovanými naší škole, jsme se vydaly do svých domovů. Otázkou dodnes zůstává (neb jsme si to druhý den na vlastní oči ověřily), který vtipálek nám tuto informaci ve třídě vylepil, ba to dokonce vepsal i do rozvrhu na nástěnce u ředitelny!

 

Návrat na začátek.

XVII. část: Výlety „neškolní“

  Náš druhák jsem již prve popisovala jakožto období plné průšvihů a z hlediska profesorů jistě jako jejich noční můru, ovšem nemohu říci, že bychom se snad ve třeťáku nějak výrazně změnili (samozřejmě tím míním k lepšímu). Objevovaly se tu zase problémy jiné, mnozí si jistě vzpomenou na svého času dosti omílané téma drog, pokusů o skoncování se životem, avšak o této smutnější části naší historie se zde rozepisovat nebudu. Myslím, že každý z nás snad víme, oč se jednalo. Mohu jen doplnit, že vše dopadlo „dobře“, aspoň pokud tedy vím.

  Návštěvy blízkých hospůdek patřily již ve třeťáku k celkem běžnému koloritu všedních dní. Postupně se začalo i výletovat, po té „stopce“ ze strany vedení gymplu ovšem již takříkajíc na vlastní pěst. A tak jediným oficiálním školním výletem zůstal výlet do Kdyně v prváku, o němž jsem se již dříve zmiňovala. Hřebík nám už, zvláště ovšem po našem „hvězdném druháku“, nikdy nic nepovolil. Ale nám, zčásti již osmnáctiletým, to postupně přestávalo vadit.

  Prvním takovým mimoškolním výletem, na který si vzpomínám, byly Horažďovice. Referovat o nich moc nemohu, vzhledem k tomu, že já mívám při konání podobných akcí docela pozoruhodnou smůlu, takže jsem i tento výlet z velké části strávila na lůžku s pěknou „chcípačkou“. Z Horažďovic byl uspořádán výlet na Rabí, kam se kvůli mně jelo tam i zpět vláčkem. V noci pro mě bylo skoro lepší nevystrkovat nos z pokoje, ale vzhledem k tomu, že každý občas potřebuje vykonat svou biologickou potřebu, byla jsem rovněž nucena vydat se po temných chodbách vyhledat onu místnost. A tak jsem mimo jiné v uličce překračovala vesele se tu roztahujícího Strejdu. Rachot, co se ozýval zvenčí, mě však ujistil o tom, že se tuto noc asi nevyspím, ale ostatní se podle všeho dobře bavili.

  O tom, co se venku dělo, by však musel poreferovat někdo jiný. Vzpomínám si pouze, že se Pavel Richter s Tomášem Breněm vsadili o to, kdo vypije více piv. No, doslechla jsem se, že to prý tehdy dopadlo nerozhodně, Tomáš skončil na zemi a o Pavla se obětavě postarala Markéta Smrčková, odnesl to něčí, snad její, spacák…

  Ve čtvrťáku pak výlety pokračovaly a vlastně pokračují, byť i v menších skupinkách, dodnes. Tuším, že se opakovaly Horažďovice (bylo to podruhé a zřejmě naposled, k uším se mi donesly třeba zkazky, jak si tam někdo ohříval nožky v troubě atp.), konalo se Mezno, silvestrovské Nové dvory, akce na chatě Terezy Bučinové, konající se krátce po složení maturit. Na Silvestra se konala akce v Jílovém, která se o dva roky zopakovala tamtéž, jen v jiné budově. Jela se Vltava, konal se třeba i „Orlík“ u Martina Hezla, akce na kolech či „chata“ u Jirky Malého, to však už byly akce, které se z velké většiny uskutečnily až o prázdninách po skončení čtvrťáku.

  O většině z akcí, které se konaly v průběhu čtvrťáku, byl pořízen zápis do kroniky. Vzpomenu letmo tedy aspoň na Mezno, kde jsme byli ve čtvrťáku na podzim. Tam se kupříkladu dali dohromady Strejda s Bohdančinou sestrou Luckou, která od té doby začala neodmyslitelně patřit ke 4.B., třebaže Ohradní navštěvovala v jiném čase než my. Tak se poněkud rozrostla naše třídní „rodinka“. Vztahy v ní však byly a jsou pro mě dosud poněkud nepřehledné a komplikované, takže je tu rozebírat nebudu. Beztak bych se do nich jen zamotala, prostě tu byli samí bratranci a sestřenice, bratři se sestrami a kdovíkdo ještě… jednoduše: mišmaš.

 

Návrat na začátek.

XVIII. část: „Základka“, výzdoba třídy aj.

  Jak bych málem zapomněla zaznamenat, ve druháku jsme se přesunuli ze základky (propůjčených prostor ZŠ Ohradní) do naší, poté už domovské, budovy gymnázia Ohradní, č.p. 55. Jakožto 2.B. jsme ještě sídlili v přízemí, na samém konci chodby vpravo, od třeťáku jsme byli přesunuti do prvního patra (mj. do blízkosti ředitelny, asi abychom byli lépe na očích) pro změnu na konec chodby vlevo. S touto třídou jsme pak splynuli asi nejvíc.

  Aby další prváci nemuseli (třeba mezi IVT a jinými hodinami, nebo když se šlo na oběd) lítat ze základky na gympl a opačně, bylo přistavěno další patro (nebo přestavěna půda, to si nejsem jistá) a později se renovace dočkala také školní jídelna, takže po určitý čas nebylo kde se stravovat.

  Se stěhováním ze základky byl spojen rovněž jeden problém: získali jsme „dole na gymplu“ své šatnové skříňky, ovšem až ve třetím patře! Jak šílené to bylo, jsme my, kteří jsme sídlili v přízemí, poznávali každé ráno při příchodu do školy a odpoledne při našem odchodu. Komu by se pořád chtělo (podotýkám, že zbytečně – ten rozvrh skříněk neměl snad žádné racionální jádro) jen pořád lítat nahoru a zase dolů! Zřejmě to bylo postavené na myšlence, proč by se nemohli ti mladší trošku proběhnout! No a v čím vyšším ročníku kdo byl, tím níže měl šatnu, jak by bylo možno vyjádřit prostou matematickou nepřímou úměrností… Tomu se říká úcta k stáří!

  Nebylo tedy divu, že si někteří z nás obsadili skříňky zkrátka a jednoduše v patře, kde byla naše třída (a netýkalo se to zdaleka pouze třídy naší). A tudíž to dospělo tak daleko, že začal doslova lítý „boj o skříňky.“ Ředitelství školy nás bombardovalo výzvami, abychom uvolnili neoprávněně obsazené skříňky. Jedno takové památné hlášení vešlo i do dějin školy (a potažmo i naší kroniky).

  Mnozí z vyučujících nám také vytýkali, že v naší třídě pramálo dbáme o vnitřní výzdobu, alias o nástěnky (kde byly ty doby, kdy jsem byla v prváku nástěnkářkou? Teď už mě to někdejší nadšení dávno opustilo…) Tyto neustálé výtky nás nakonec tak vytočily, že jednoho dne zůstali všichni příchozí profesoři na prahu naší třídy stát v nelíčeném úžasu. To byla výzdoba! No prostě – fantazie! Přesně podle vkusu nás – „náctiletých“ (že již nikoli po vkusu profesorů nemusím snad ani moc dodávat). Zkrátka využili jsme na výzdobu nejen nástěnek, ale i stěn, prosklených výplní dveří, ba dokonce i oken! Vedle obrazů Salvátora Dalího, kreslených vtipů a výstřižků z novin se skvěla varování drogových a protialkoholických center, plakáty oznamující nejrůznější akce, fotky hudebních skupin poněkud tvrdšího kalibru…apod.

  Stalo se zřejmě, co se muselo stát: profesoři si začali houfně stěžovat. Ale jen minimum z nich se uráčilo říci své stížnosti i nám. A my vzdorovali, tedy až do doby, kdy padlo rozhodnutí, že musíme všechno sundat (pod pohrůžkou zaplacení malování třídy). Mám však za to, že větší hrůzu v profesorech vzbuzoval fakt, že mezitím se našeho „patentu“ chopily i další třídy, takže hrozilo, že by se to na gymnáziu mohlo změnit v jakýsi denní klub či bunkr. A tak jsme to nakonec sundali. S požehnáním třídní, která stála jinak vcelku za námi, jsme se rozhodli, že výzdobu neobnovíme vůbec, nakonec se však přece jen na jedné nástěnce začaly objevovat kreslené vtipy a jiné drobnosti – oznámení a kuriozitky. A byl na čas klid. Malování se nekonalo. A z původní výzdoby zbylo jen několik plakátů s obrazy Salvátora Dalího…

  V době největšího věhlasu naší třídní výzdoby, na niž se – bez nadsázky – chodila dívat celá škola, byli (podle vyprávění profesorky Krejčové) na návštěvě na gymnáziu studentíci z Francie. (A propos – výměnné zájezdy – od nás bylo několik lidí v Německu a kdosi i ve Francii, v Saint Malo.) Ti studenti tehdy čekali na chodbě před ředitelnou, a tak je z dlouhé chvíle zkrátka napadlo podívat se do nejbližší třídy. A los padl právě na tu naši. Studenti i jejich profesoři, kteří podle vyjádření Krejčové byli spíše z konzervativnější školy, nestačili zírat! Zájem byl značný. Mnohému, pravda, nerozuměli až na… Na nástěnce totiž visel jeden poněkud tvrdší vtípek. Kachna či husa utíká svým trýznitelům, kteří chtěli zjevně její pokryv těla (tj. peří) nacpat do nějaké peřiny. A bublina u jejího zobáčku na dálku upoutávala pozornost, stálo v ní totiž: „Fuck you!!“ Podle slov Krejčové to bylo to jediné, čemu oni studenti jasně porozuměli… Můžeme tedy závěrem poznamenat, že naše třída tím tehdy velice reprezentativně podpořila prestiž a image naší školy v zahraničí…

 

Návrat na začátek.

 

 

XIX. část: Zvýšená nehodovost

  Pokud naše spolužáky i profesory nekosily právě nějaké chřipky či zápaly plic, pak tak „spolehlivě“ činily autonehody: po Schlegelové potkal podobný osud i Jirku Malého a Vojtu Podhorského. Druhý jmenovaný z toho vyvázl natolik dobře, že když ho starostlivý „třídní výbor“ šel navštívit do nemocnice, našel ho postávat venku a jediné, co mu v tu chvíli chybělo byly brýle, takže je jen stěží poznával.

  Když však jednou vstoupila Schlegelová do třídy s oznámením, že měl Jirka autonehodu, pochopili jsme, že tady přestává legrace, zvláště když doplnila, že právě bojuje o život. Všem nám zatrnulo. Jirka si poležel v nemocnici pěkných pár dnů, naštěstí pro něho se vyhnul chystané operaci hlavy, takže měl při vší smůle aspoň trochu štěstí. To bylo někdy na přelomu zimy a jara ve třeťáku.

  Pak už to bylo s naší třídou po zdravotní stránce celkem ucházející. Vylekal nás ještě Martin Hezl, kterého stihl nečekaný pneumotorax (snad to bylo tak), ale na to si vzpomínám jen matně. My ostatní jsme byli, jak by někdo mohl sarkasticky poznamenat, zdraví jako řípy, tedy až na tu hlavu…

 

Návrat na začátek.

XX. část: „Mikulášská“

 Konečně se dostávám k našemu maturitnímu ročníku, tedy ke čtvrťáku. Jak to tak vidím, tou osudnou 4.B. zůstaneme asi už navždy ve společných vzpomínkách. Tohle byl rok, kdy vznikly ty nejpevnější vazby, stmelil nás náš společný úděl, konalo se více společných akcí – výletů, sháněli jsme všelijaké otázky a témata na maturitu, připravovali jsme Mikuláše, ples, poslední zvonění… Událostí bylo tedy víc, než bych si teď stihla vzpomenout. Především okruh kolem Rudy Tůmy tehdy napadlo, což nezačít psát třídní kroniku. A nebýt ochotných rukou, které se toho chopily, přišli bychom o ty nejlepší záznamy z našeho studentského života.

  Nyní se aspoň krátce zastavím u některých z výše zmíněných akcí. Vím, že občas někdo přinesl videokameru, takže se asi dochovaly i některé obrazové záznamy, a to dokonce nejen z maturitního plesu. Žel ty jsem nikdy neviděla, tedy myslím s výjimkou toho, co jsme viděli všichni – maturitní ples a také maturitní písemku z češtiny. Možná by nebylo špatné, kdyby držitelé těchto záznamů někdy umožnili vidět tyto záznamy třeba na zvláštním třídním srazu, které se nyní konají opravdu sporadicky. Jistě nám ale slouží ke cti, že dosti dlouhou dobu jsme dodržovali schůzky konané pravidelně koncem každého měsíce, většinou šlo o pátky, párkrát jsme se dohodli i na čtvrtku, ale to už je skutečně dávno. Jistě si každý vzpomene na srazy probíhající v Růži, U Loučků či v poslední době hlavně v Golemovi.

  Z oné vzpomínané mikulášské akce měly být i fotky, ale tehdy se nějak nepovedly, a tak, jak si vzpomínám, jediným, kdo se bude kochat pohledem na nás, oblečené do skvělých masek, bude jedna z amerických lektorek (jméno mi vypadlo), která si nás onehdy „vyblejskla“ na chodbě těsně předtím, než odjížděla. Toho 5. prosince, na kdy podle kalendáře připadá den před svatým Mikulášem, se už od rána v naší třídě všechno, co mělo nohy, připravovalo na osudný průvod po školních chodbách. Sice ještě zbývalo několik vyučovacích hodin, ale kázeň při nich byla tak nízká, že jsme byli profesory jen těžko „kočírováni“. Již předtím bylo stanoveno, kdo čím bude: Ferenc Tůma se stal naším Mikulášem a velká většina chtěla být čerty, a tak největším problémem bylo – sehnat anděly. O andělích mohu stručně říci: bylo nás pět… Já v dlouhých bílých šatech, Tereza Bučinová zářila ve stříbřitém modelu – a naše řady jistili tři andílci – kluci, jeden měl skvostnější model než druhý. No, jen si vzpomeňte, jak to v bělostných rouchách a ve zlatě slušelo Karlu Koschinovi a Jirkovi Malému! Měli jsme tu ovšem rovněž i jednoho kontroverzního anděla – tzv. „černého anděla“, Pavla Richtera. Jeho tmavě pruhovaná žlutočerná křídla, do nichž si v den „mikulášské“ přidělal s pomocí sirek (tj. vypálil) parádní kolo, ještě dlouhý čas zdobila naši nástěnku. Čertíci a čertice byli ovšem rovněž famózní! Líčidla kolovala třídou; také na dámských záchodcích bylo hotové peklo se vším všudy!!

  Dostali jsme přiděleny třídy, do nichž jsme měli jít, neboť i ostatní maturitní ročníky měly právo dělat Mikuláše (a propos kvůli tomuto – snad kýmsi zpochybňovanému – právu kdosi, tuším, že buď septima nebo céčko, sepsal petici). Jen 4.A. se neúčastnila – a my právě ji, snad ironií osudu, dostali přidělenu. 4.A. dlela tou dobou v učebně fyziky s profesorem Jirešem. Musím podotknout, že učebna fyziky byla fyzikáři od doby, kdy byla nově zrekonstruována, velmi chráněna (byly zde tehdy vyměněny ty staré lavice s vysokými čely, za nimiž se dalo tak krásně opisovat, za nové – pro nás, studenty, pochopitelně zcela nevyhovující…) Kdo na něco sáhnul, třeba cvakal s uzávěry zásuvek, byl ihned seřván Jirešem, Kučerovou a spol. Tentokrát však Jireš učebnu neuhájil, nedobrovolně se odsunul do kabinetu, protože se zde strhla hotová kanonáda. Lítaly všechny ty oříšky a bonbóny, co jsme měli původně rozdávat, nejprve od nás k „áčákům“, potom od nich zas k nám. A lavice sténaly a řachtaly pod nápory kanonády „poživatin“, jež se teď změnily v účinnou munici…

  Potom jsme navštívili i třídu, kde právě učila Mojža. Tam zase jedni z „žáčků – darebáčků“ ochotně strčili svou spolužačku do pytle… U Sedloně na nás poměrně malí studentíci koukali s nelíčeným děsem v očích. Ještě dlouho po skončení „obchůzek“ se po škole prohánělo pár úžasných čertíků i andělů, kteří už mnohdy ztratili svou bývalou zářivou bělost. Jojo, s čerty nejsou žerty…

 

Návrat na začátek.

XXI. část: „Christmas party“, vše kolem plesu

 Další z předvánočních akcí roku 1996 byla tzv. „vánoční akademie“, na níž se mj. měla zpívat část České mše vánoční, tj. „Rybovky“. Její přípravy vedla Smetanová, ve sboru zpívala řada studentů i profesorů, o čemž jsem se však již dříve zmiňovala. Její začátek byl tehdy posunutý, protože sněhová kalamita způsobila i kalamitu dopravní…

  Tradičně se pro studenty konala i tzv. „Christmas party“, ta tehdejší byla svolána do klubu Subway (organizace se, tuším, ujala Zuzka Vlčková), který se nachází nedaleko „Václaváku“, či spíše v ulici Na Příkopech. Vzpomínám si, že tam tehdy byl docela velký mumraj, náš stolek byl až u reproduktorů, což nedávalo šanci k nějakým delším hovorům. Tedy vzhůru na parkety!

  Jediným mým poznatkem z cesty domů pak bylo, že jsem viděla, jak na mě lidé v metru pořád tak nějak divně koukají. Až pak mi to došlo: při svém hovoru jsem totiž (ještě zblblá a mírně řečeno „nahluchlá“) nešetřila své hlasivky…

  Konaly se ovšem i další akce, mj. koncerty Hučínova Pramínku či kapely, v níž účinkoval David Najbrt: Pokušení sv. Antonína…

  Ve škole se mezitím probírala hesla, která měla v nedaleké budoucnosti zdobit naše šerpy a maturitní trička. Dokonce nám kvůli tomu Knotek přinesl pár archů papíru s jakýmisi vybranými latinskými hesly a citáty (vzpomínku na jeho úspěšnou účast v soutěži Deset stupňů ke zlaté právě v tomto oboru). Zůstali jsme však raději u češtiny, třebaže nám s Hankou se celkem líbilo jednoduché heslo: „A die“, tj. „od tohoto dne“, z dalšího vývoje však bylo jasné, že by podporu nezískalo.

  Padaly návrhy jako: „Prožít a přežít“, „Vše plyne“ (respektive „Vše teče“) či skupinkou kolem Pavla Richtera, Jirky Malého a spol. propagované Volvox globator (pro ty, komu už se biologie poněkud vzdálila: „Váleč koulivý“…). Tyto návrhy však neprošly. Na tričkách tedy jest vytištěn oblíbený hecující Brychův výrok: „Stupňuj!“ a na šerpách nás nakonec zdobila pravdivá slova: „Není úniku“ (hezky černé na bílém).

  Céčko kupříkladu mělo unikátní: „Smích čistí zuby“… Co tím chtěl „básník“ říci, kdo ví? (Z tohoto pohledu chápu, že v jiné třídě by třeba i ten „Volvox globator“ prošel…)

  Očekávané velké předtančení – myslím nyní něco „skupinového“ – si k naší nelibosti zabrala septima. Návrhy jako: tancovat tehdy populární „Macarenu“ neprošly, a tak se za nás tohoto úkolu zhostili pouze Bohdanka Kunteová s Karlem Koschinem v ďábelském rytmu „passo doble“.

  Pro Schlegelovou jsme velmi pracně vybírali také nějaký dárek. Nápady typu: vyhlídkový let či ohňostroj byly opravdu famózní, leč nakonec jsme přece jenom zůstali raději „při zemi“. Dali jsme jí řetízek a knížku s našimi fotkami a osobními věnováními. Kroniku, ač to původně byl jeden z návrhů, však nakonec nedostala, tato památná kniha se od maturitního večírku dostala do mých rukou (a nyní je k dispozici všem – zde na internetu).

  Tuším, že to byla tehdy Schlegelová, kdo navrhnul, abychom do našeho školního „kolečka“ vzali kromě ní také Prokšana, neboť byl v té době zástupcem třídní. Ještě před plesem jsme poslední hodiny vždy pilně zkoušeli, ale Prokšan nikdy nepřišel. Objevil se skutečně až „naostro“. Výsledkem těchto našich „předtančení“, mohu-li to podotknout, bylo, že jsem na samotný maturitní ples šla s náplastmi na nohou…

  Třídní samozřejmě zajímalo, jak bude kdo oblečen a učesán. Dlužno dodat, že až na pár světlých výjimek, naše třída připomínala spíše než průvod rozjásaných maturantů v plném rozpuku – posmutnělé pohřební hosty, tolik u nás převažovaly černé šaty a tmavé obleky.

  Nevím, zda si to všichni uvědomí, ale snad jedinou osobou, která bohužel ples „promeškala“, byla Hanka Telenská, kterou z jejího ochuravění nezvedly ani naše výhružné, ani prosebné telefonáty…

  Ples byl tradiční, exkluzivní, konal se ve velkém sále v Lucerně. Přesto bych dala raději přednost (což je ovšem můj osobní názor) komornějšímu sálu a snad i menší účasti, jenže tradice je tradice… 23. ledna 1997 v 19:00 to pro nás začalo. (Pro nás tedy už dříve, museli jsme samozřejmě nacvičovat tancování, nástupy… byly to prostě samé zmatky…)

  Zpětně si vzpomenu ještě na to, že maturitní plesy našeho gymnázia byly tradičně konány každý rok v Lucerně. A v lednu 1994, tedy v našem prváku, jsme byli na tomto místě slavnostně „ostužkováni“. My sami jsme však tuto tradici porušili, protože rok 1997 ovlivnila změna osmileté ZŠ na devítiletou, a tudíž nebylo prváků, které bychom mohli ostužkovat. Zrada! Tímto bylo o jeden ceremoniál méně.

  A vlastní ples? To byl chaotický nástup, naše „ověnčení“ šerpami, povinné „kolečko“ a ovšem také vybírání peněz. Já bych to nazvala nejvýstižněji prostě: „plachtěním“. Všechny třídy našeho gymplu (a 2 třídy z gymnázia Písnická) roztáhly totiž plachty a s velkým řevem se dožadovaly pod balkóny peněžitých příspěvků. Dlužno dodat, že ještě dlouho poté, co jsme řvali: „Béčko! Béčko!“ se můj hlas odmítal vrátit ke své „normální“ podobě a v uších mi zaléhalo. Pak už byly jen různé volenky, tance s profesory a s rodiči, ony taneční „vložky“ i běžné tancování. Lucerna se otřásala ve svých základech. Ještě po skončení vlastního plesu se odcházelo do jiného podniku, ale tam již jsem nebyla, tudíž o tom nemohu referovat.

 

Návrat na začátek.

 

 

XXII. část: Maturitní „strategie“, razítkování, „poslední zvonění“

 

  Ples skončil. A pak začal teprve ten správný shon! Narychlo se dopisovaly seminární práce, sháněly se vypracované maturitní otázky, urychleně se dokončovala klasifikace za druhé pololetí. Vymýšlely se nejrůznější maturitní „bojové“ strategie, tedy kupříkladu: jak si získat předsedkyni maturitní komise osobní návštěvou a kytičkou, kam rafinovaně umístit kytici na stůl, aby co nejvíce zakrývala výhled zkoušejícím, jak si „vytáhnout“ tu správnou otázku. (To nám tehdy navíc hrozilo, že Hučín uvede do praxe program výběru maturitních témat na počítači, což se naštěstí nestalo!) A tak Schlegelová dál pokojně vymýšlela, jak nejlépe natřásat pytlík s čísly – a podobně.

  Zkrátka – bojovalo se na všech frontách, kluci postupně odkládali své karetní hry, zejména proslulý Magic The Carthering (předtím je zase bavilo Dračí doupě, z něhož si někteří odnesli i své přezdívky), aby se k nim v závěru (po ukončení klasifikace) opět vrátili. Začali jsme prostě chápat, že teď už půjde „do tuhého“.

  Maturitní písemka z češtiny proběhla až na tu vzpomínanou již „kauzu Hrabal“ bez výraznějších problémů. Trochu zarážející byly ovšem výsledky některých zúčastněných, až vyvstala otázka: Nebyli mezi nimi snad právě ti, kteří se tehdy šli ptát na to, zda tam bude i Hrabal? Mohlo by se zdát, že… Ne, nebudu zbytečně „rejpat“ do vosího hnízda, mohla bych si odnést pěkných pár žihadel. Ostatně – nakonec jsme, ač nad námi mnozí téměř už zlomili hůl, odmaturovali všichni, a většina z nás pak i úspěšně složila přijímačky i na „vejšku“, takže… Sybillino proroctví se jaksi nevyplnilo.

  Jako každý rok, tak i roku 1997 se pořádalo tzv. poslední zvonění. Ten den maturitní ročníky nejprve orazítkovaly své oběti cestou od autobusu do školy, později dopoledne byl konán jakýsi program, který si – vždy dvě třídy nastupující další týden na „svaťák“ – připravily. Razítkování jsme zvládli dobře. Peněz jsme sice moc nevybrali, ale aspoň něco. S námi začínal svatý týden i septimě. Ta se, jako vždy na veškeré akce s Prchlíkem v čele, na závěrečnou rozlučkovou scénku připravovala už týdny předem. My jsme byli pro změnu tím zcela opačným extrémem. Až do posledního dne jsme neměli ani tucha, co tam budeme předvádět. Čas nás tlačil, nezbývalo než jednat. Hlasy volající po zrušení celé akce byly umlčeny a den před posledním zvoněním jsme měli velkou poradu na zahradě před domkem Martina Zelenky.

  Byla to jedním slovem šou. V průběhu jednání padaly různé návrhy, ale byly hned zamítány z různých racionálních i méně rozumových důvodů. Za chvíli šlo už jen o prestiž. Utvořily se hned dvě skupinky, jimž vévodily dvě vcelku nepřekvapující „sokyně“, Zuzka Vlčková a Tereza Bučinová. Nebýt Rudy Tůmy alias Huga, nic bychom byli asi nepřipravili. Nakonec nás ukočíroval. A tak se největším problémem stal občasný déšť, který nás zaháněl do Zelenkovic sklepa.

 

  Poslední zvonění bylo tedy domluvené, ale v podstatě to bylo něco naprosto šíleného. Bylo to, jak se říká, „na vodě“. Martin Dvořák alias „Bastin“, „Obluda“ či „Jílovan“ měl z kroniky vybrat nejlepší výroky, které pak Bóďa (tuším, že s Pavlem) předčítala. Vzpomínám si, že tam byla akce „autobus“, potom „zkoušení ve třídě – „aneb o podplácení profesorů“, „zpívání kolem ohně“ (což mělo tu vadu na kráse, že většina znala pouze charakteristický refrén: „Pijme vodu, pijme pitnou vodu, pijme vodu a nepijme rum…“, typický Jarek Nohavica.) Na závěr se tam Martin Zelenka „proháněl“ na chůdách a Pavel Richter pronesl pro něj tak typické proroctví: „Stejně všichni jednou umřete!“

 

  Dlužno dodat, že to nebylo venkoncem zase tak špatné. Nebylo to vyumělkované, jako byl soutěžní pořad septimy, u něhož měli po čase diváci tendenci zívat, nebylo to ani únavně dlouhé, přesně to vystihlo naši třídu, a hlavně: Mělo to šťávu! Takže co?! (Kdo by se pídil po tom, že to byla z velké části „vysoká škola improvizace“?)

 

Návrat na začátek.

 

XXIII. část: Maturita a maturitní večírek

 

  Skutečně již pomalu nebylo úniku. Maturita klepala na dveře. Nevím, jak kdo jiný, ale já se o „svaťáku“ moc nevyspala. Takže než se jelo k Tereze Bučinové na chatu, poslední maturitní den, tj. ve čtvrtek 22. 5. 1997, jsem už cestou na slavnostní zakončení usínala. Tehdy jsem také kvůli tomu na tu chalupu nejela.

 

  Ale radši se vrátím zpět k maturitám. Zahajovalo se ráno, v pondělí, 19. května. Ten den dopoledne tam účinkovali z profesorů hlavně Mojža, Kácovská, Krejčová a Sedláček, protože zde nejčastěji byla kombinace Ch, Bi, Aj, Čj. Duo Krejčová – Stáňová u češtiny nám pěkně zatápělo. Známky z češtiny mnohým dost pokazily průměr.

 

  Při vzpomínání na obsazení komisí nesmím, kromě našich obvyklých profesorů, zapomenout na zástupce předsedkyně, jímž byl Prokšan a na předsedkyni samu, která vyučovala na „Budějárně“, tuším, že matematiku a fyziku…

 

  Z vlastní maturity mohu jen poznamenat, že s odstupem času už se mi nezdá, že to bylo tak hrozné. Na dějepise byl Knotek s Nejezchlebovou, což bylo opravdu docela dobré, na němčině: Schlegelová s „Frau Gottmann“ (bez níž by to jistě bylo šlo lépe), společenské vědy vedly Schlegelová s Nejezchlebovou… Takže nejhorší bylo asi „výpalné duo“ na češtině.

 

  Maturitní večírek se konal ve sklepních prostorách vinárny „U Žaludu“ dole v Nuslích. Téhož dne ráno jsme si byli pro vysvědčení, definitivní tečku za existencí naší třídy.

 

  Z mé pozice, u stolku napravo od vstupních dveří, jsem měla docela dobrý přehled o dění kolem. Profesoři přicházeli postupně, mezi prvními – Schlegelová, Nejezchlebová, Knotek a Prokšan, pak dorazily i Mojžíšová, Krejčová, Kučerová a Felcmanová (alias Nováková), profesor Sedláček byl jedním z mála, ne-li jedniným, kdo se z pozvaných omluvil.

 

  Mezitím, co jsme čekali na jídlo (asi 2 hodiny, přičemž to nebylo nic extra: trochu gumové maso s rýží a žampiónovou omáčkou), se začaly vytvářet různé shluky a skupinky kolem jednotlivých profesorů. Tak se u nás usídlila Mojža, napravo ode dveří byli „občankáři“ kolem Gábinky Nejezchlebové, brzy zde přibyla i Schlegelová, která systematicky obcházela všechny skupinky. Po levé ruce jsem měla kroužek „dějepisný“, za zády potom na druhém konci místnosti pro změnu sídlili „matikáři“ kolem Prokšana.

 

  V našem nejbližším okolí asi nejvíce excelovala Sandra Vychodilová, která si stíhala „pokecat“ o nějakých biologických otázkách s Mojžou, ale navíc zvládla občas přihodit „polínko do ohně“ i k hovorům, které se týkaly dějepisu. Snad nejvíc mě fascinovalo, když Sandra Knotkovi vesele pravila: „Vidíte, pane profesore, já jsem si takhle aspoň vždycky do písemky doplnila svůj sešit.“ Přidala se tak k tématu hovoru o fungování naší „tiché pošty“ v průběhu dějepisných testů. Knotek to vzal sportovně. „No jo, tys tam byla vždycky tak šikovně zašitá vzadu.“

 

  Do toho všeho vesele řvalo rádio… Knotek se pak s částí lidí a s kytarou přesunul do vedlejší místnosti, kde excelentně hrábnul do strun, hrál a zpíval. Občas ho střídala Zuzka Vlčková. Postupně jsme tam přicházeli i my z druhé místnosti a zpívali rovněž. Dokonce se jednu chvíli i tancovalo. Čardáš. Ten čardáš navrhla Felcman-Nováková, tančívali jsme ho totiž s holkama občas na těláku: „Tota helpa“ pěkně otřásla podlahou.

 

  Před půlnocí odešla většina vyučujících i pár spolužáků. Rozloučení se neobešlo bez slz a pevných objetí. Na chvíli se tu objevil i Hučín, také Novák si přišel vyzvednout svou „novomanželku“. My, co jsme zůstali, jsme se už jen těžko vzpamatovávali. Postupně odcházeli další a další. Pavel chodil mezi námi a říkal ponurým hlasem: „Stejně umřeš.“ Zpívalo se. Někoho napadly nějaké ruské písničky… Vyrazili nás ve čtvrt na dvě. Šli jsme tedy na Budějárnu, do Vokáčovy (Michelské), kde bydleli tč. Strejda s Luckou Kunteovou. Většina z toho zbytku „věrných“ tam zůstala, pár kluků ještě odešlo. Pro mě tam přijel tehdy taťka, když jsme mu předtím cestou volala domů. Bóďa, když jsem odjížděla, stála hlavou zabořená do ramene své sestry Lucky a tekly jí slzy. Což se dělo, ať již veřejně či potají, asi nám všem.

 

Návrat na začátek.

XXIV. část: Pár slov závěrem

  Zdálo by se, že tímto to všechno skončilo. Naštěstí se i dnes ukazuje, že nikoli. Sice už se nevídáme každý den, ani se všichni neobjevujeme na třídních srazech, ale určité skupinky i nadále stále podnikají společné akce, už nikoli jako spolužáci, ale jako dobří přátelé. Nevím samozřejmě, jak dlouho to bude takto pokračovat, kdo by však na svá středoškolská studia zapomněl! Vysoká škola, ta je jistě také velmi podnětná, ale přece jen je to už něco jiného. Nejpevnější přátelství vznikají údajně právě na středních školách…

  Bude více než skvělé, až budeme za pár let vzpomínat společně na tyto časy. Už se na to těším, takže nikoli sbohem, ale na shledanou, přátelé a spolužáci ze 4.B. 1997!!

 

 

První verze dopsána v pondělí, dne 7.září 1998.

 

  Návrat zpět na začátek.